farář Ludvík Klobása

• 18.3.1928 – narození v Nikolčicích
• 1955-1956 – vikář ve Frýdku-Místku
• 5.2.1956 – ordinace
• 1956-1967 – vikář v Štramberku
• 1967-1968 – farář v Štramberku
• 1.10.1968-14.1.1979 – farář v Ostravě-Vítkovicích
• 15.1.1979-30.6.1994 – farář v Ostravě
• 1982-1994 – senior Moravskoslezského seniorátu
• 1.7.1994 – v.v.

V letě 1978 ohlásil bratr farář Karel Veselý odchod do důchodu a v tu chvíli byla nastolena otázka, kdo přijde na jeho místo. Nezabýval jsem se tou otázkou, abych věděl, vyskytli-li se jeden nebo více zájemců, ale spíše si myslím, že ani jeden. Problém obsaditelnosti našich „východních sborů“ (jméno Ostrava není odvozeno od českého „ostrý“, ale od německého der „Ost“ – východ) už existoval skrytě za vlády komunistů; dnes je obnažen, ale tu skutečnost je ochoten vnímat nanejvýš moravskoslezský seniorát. Po nějakém měsíci se ostravští presbyteři obrátili na mě. Moje žena se takové změny doslova bála a také já jsem si byl vědom toho, že zatímco Vítkovice svou polohou představují jisté závětří, Ostrava 1 bude znamenat vystavení všem možným vlivům a konec klidu. Kandidaturu jsem posléze přijal, ale vskrytu jsem doufal, že mi nakonec nedá souhlas krajský tajemník Miroslav Bařina, s nímž jsem měl ně-kolik ne zrovna příjemných setkání. Byl jsem posléze překvapen, že souhlas přišel a já jsem se 15. ledna 1979 stal farářem samém centru severomoravské metropole. (S ročním zpožděním byl do Vítkovic poslán bratr vikář Petr Firbas).

Dosavadní moji členové napotkání tu změnu komentovali: „Takže jste si polepšil!“ Polepšení je ovšem pojem velmi relativní, u něhož musí být připomenuty plusové a minusové položky. Kazatele samozřejmě těší, když může kázat většímu shromáždění. Čtvrtá stanice mé duchovenské působnosti počítala tehdy (podle kartotéky) asi 1500 členů a nedělní shromáždění se pohybovala kolem stovky návštěvníků. Také chrámový prostor, dědictví z doby, kdy architektura (svým vertikálním rozměrem) byla součástí zvěstování, dále Třanovského sál pro týdenní a zimní shromažďování a presbyterna byly novou možností, darem i úkolem. Větší byt (pět plus jedna) netísnil ducha a vzlet. Delší dobu jsme jej sice neměli čím zaplnit, ale oceňovali jsme jej, kdykoli přijela návštěva. Dále manželka měla z nového bydliště do práce pět minut pěší chůze. – Ale byla i negativa a zátěže.

Ostravský farář byl podle zavedeného způsobu současně správcem činžovního domu na Husově náměstí č. 3. Měl dohlížet na vybírání nájemného a přijímal všechna hlášení o poruchách (a ty se u padesátiletého objektu hlásily často: plynového, vodovodního i elektrického vedení). Krátce po mém nastoupení bylo nutno se pustit do opravy střechy sborového domu, vzápětí do věžní střechy. Dosluhovalo vedení odpadů a dům ještě nebyl napojen na městskou kanalizaci. Vyplatilo se držet si kontakt s dobrými opraváři. Finančně se na sborový dům zle doplácelo. Stát stanovil populistické normy nájemného, aby se tak pomstil majitelům za vlastnění. – Za negativum musel být považován nedořešený vztah ČCE a SCEAV k budovám někdejší německé evangelické církve, kostela a fary. Obojí podle rozhodnutí krajských úřadů z padesátých let patřilo státu a obě církve jsou těch objektů jenom správci. Jenomže občas vyplouvalo na povrch mínění luterských členů, že luterské patří luteránům a „čechobratři“ tam nemají co pohledávat. (Zažil jsem ještě tvrdého obhájce takové koncepce faráře Wladyslawa Santariuse). Proti tomu stálo naše mínění: Německá luterská církev je jiná organizace než Slezská luterská církev. K tomu pak pragmatický náhled: Pro obě církve je prostoru dost, jen se domluvit.

Za zátěž mohlo být považováno posléze i to, že počínaje lednem 1978 měli v jednom sboru a fyzicky přímo vedle sebe existovat dva faráři: starý a mladý. Nebude se ten bývalý dívat nepřejně na všechno, co přišlý dělá jinak? Obava se nenaplnila. Jednak proto, že farář Veselý i jeho paní byly velmi tolerantní lidé, kteří nezavdávali příčinu k neshodám, jednak proto, že asi na rok a půl vzal farář administrování sboru v Orlové, než mu jeho syn Pavel připravil bydlení ve svém domě v Praze. – Zato perspektiva profesní-ho neklidu se naplnila dokonale. Jestli se něco v Ostravě nedodržovalo, byly to úřední hodiny. Telefonáty a návštěvy brzy ráno, večer, v noci, v hodinu možnou i nemožnou, to bylo břímě faráře v Ostravě. Pokud by je zdejší uchazeč o místo nepřijal, byl by nešťastný a uštvaný a kdekoho by si odradil. V kladném případě obdržel darem něco z pestrosti života, o níž se lecjakému dobrodruhovi ani nesní. (Dodnes jsem vděčen své ženě, že žadonící Romy a Romky přijímala s vlídnou trpělivostí a nijak to neměla na újmu svého soukromí).

Kázalo se v neděli v Ostravě a v Hlučíně a jednou měsíčně v Bohumíně. Kromě toho asi dva roky byly ještě středeční bohoslužby pro ty, kteří odjížděly na víkendy z města; později se od nich ustoupilo ve prospěch biblické hodiny, která se konala po celý rok s výjimkou jednoho měsíce o prázdninách. Kolem Písma se velmi aktivně scházela hlučínská kazatelská stanice, kterou až do své smrti se zřetelnými misijními nároky a letničním nádechem vedl člen našeho staršovstva bratr Karel Pala. Svoje místo tam také měl bratr Jiří Mach. Po smrti bratra Paly se hlučínští stali do značné míry samoobslužnými, ale mě přijímali jako vykladače Písma a kazatele seriózně. Po celý svůj čas jsem se snažil, abych si dveře do kruhů evangelikálních a letničních (ale také bigotně luteránských a katolických) nezavřel. Letniční důraz na misii se v ČCE přehlíží k její škodě. Naproti tomu fundamentalismus (doslovné chápání Písma) zmíněných proudů byl v řadě věcí neplodný a úzkoprsý. Ať tedy jsou hranice mezi jednotlivými proudy prostupné a samospasitelskému mesianismu nepropadáme my ani oni.

Mládež mívala svoje schůzky ve čtvrtek nebo v pátek a dařila se, neboť do naši sborové přicházeli i studenti ze středních a vysokých škol. Porůznu bylo do týdenního programu vřazeno cvičení konfirmandů a nácvik sborového zpěvu. Jednou měsíčně se scházeli „třicátníci“, kteří po-stupně přecházeli v padesátníky a šedesátníky, jak šel čas. Takřka titíž lidé slavili o prázdninách „červencové“ (řada z nich měla svoje narozeniny v červenci). Neděl-ní škola se přidržovala velkoměstského modelu: Děti přicházeli se svými rodiči a měli bohoslužby v určených místnostech paralelně s dospělými. Sbor měl vždy několik sester, které vedly dětská shromáždění v jedné nebo ve dvou skupinách.

Zvláštní poznámky si zasluhuje kancelář, kde se dennodenně vyřizovala řada sborových i čistě lidských záležitostí a která zdaleka neležela jen na faráři. Ostravský sbor měl slušnou množinu lidí ochotných držet službu, přijmout telefonát, zapsat žadatele o pohřeb, svatbu nebo křest. Měli by být na tomto místě všichni poctivě vyjmenováni, ale já se tomu vyhnu z obavy, že bych někoho opomněl. Připomenu jen kurátory mého času bratra Antonína Plachého staršího a bratra Karla Fona, pak pokladníka bratra Jaroslava Hutáka (48 let pokladnic-tví), po něm bratry Jana Krupu, Zdeňka Trčálka a Jaroslava Olšara, a zapisovatele schůzí staršovstva bratra Jana Chlebouna (37 let té služby). Přidám k nim ještě presbytera několika volebních období bratra Mírumila Pelikána, vyřizovatele našich zájezdů, papírově i přepravně.

Když na mně v roce 1982 spadlo seniorství a na čas také administrování sborů v Šenově, Českém Těšíně a na Ostravici, potřeboval jsem poměrně často zástup na kazatelně. Ochotně mě zastupoval bratr Karel Fon, Antonínové Plaší starší i mladší, Jaroslav Polášek; později penzista bratr farář Lubomír Hána a bratr Tomáš Novotný.

Programový čas faráře doplňovala pastorace. Při návštěvách členů sborů mě věrně doprovázela sestra Jana Křápová, při těch jiných – s výsledky nadějnými i nulovými – jsem si musel vystačit sám. K návštěvám v nemocnicích a sociálních zařízeních přibyly po pádu komunismu návštěvy v ostravských věznicích. Otevřela se i možnost vstupu do škol. Bratr Jaroslav Kaďůrek sjednal několik přednášek na Střední průmyslové škole ve Vítkovicích.

V červenci 1994 jsem po patnáctileté službě v Ostravě (celkem třicetidevítileté) odcházel do důchodu. Čtyři následující roky jsem do svého bývalého sboru jezdil kázat jednou měsíčně v čase jeho neobsazení. Byl jsem v Ostravě rád, já ostýchavý evangelík z jihomoravské vísky Nikolčice v okrese Břeclav.

Ptáte se na rozdíl mezi Vítkovicemi a Ostravou 1? – Ten první měl kouzlo právě vyloďovaného, ten druhý kouzlo už vyloděného.

Ludvík Klobása