farář Jiří Lejdar

• 30.5.1926 – narození ve Vrchlabí
• 30.10.1983 – ordinace
• 13.3.1950-13.9.1950 – vikář v Ostravě
• 14.9.1950-4.10.1952 – vikář v Ostravě s určením pro kazatelskou stanici ve Vítkovicích
• 5.10.1952-31.8.1968 – farář v Ostravě-Vítkovicích (30.11.1952-22.10.1954 voj. služ.)
• 1968-1992 – farář v Praze Strašnicích
• 1990-1992 – senior Pražský
• 9.3.1992 – umrtí

Vzpomínky z období jeho farářování v ČCE Strašnice:

Za bratrem Jiřím Lejdarem (30.5.1926 – 9.3.1992)

Bratr Jiří Lejdar strávil svůj život ve službě dvěma sborům. Po osmnáct let působil v Ostravě – Vítkovicích, kde budoval sbor od základu a zanechal po sobě hlubokou brázdu. Téměř po čtvrt století pak sloužil ve sboru strašnickém v Praze. Přišel do tohoto živého sboru po bratru faráři Lubomíru Balcarovi, s nímž se sbor před 24 lety rozloučil též v březnový den. Udržet po desetiletí soustavnou práci takového sboru a rozvíjet ji – toť sám o sobě úkol veliký. Dokladem, že při tom nešlo jen o formální provoz, je skutečnost, že strašnický sbor dal církvi v posledních letech nejvíce bohoslovců. Lejdarovy zprávy o životě sboru uložené do ročenek, poslouží historikům pro pohled do života církve v obtížných desetiletích našeho století.
Ve sborové práci se bratr Lejdar věnoval kázání. Posluchači oceňují i formální stránku jeho přednesu. Kolem Slova se vytvářelo i společenství služby. Služba, soustavná i zcela individuální, i služba radou, pomocí všude tam, kde se toho objevila potřeba, byla bratru Lejdarovi průmětem poslušnosti Slova do života.
Postupně jeho činnost přerůstala hranice sboru. Sbor strašnický se stal místem sloužícím širší pražské veřejnosti v přednáškách profesorů Komenského fakulty a jiných hostí. Přednášky byly často věnovány české historii, jež byla předmětem zájmu Lejdarovy generace, která za války prožila ohrožení národní existence. Jiří Lejdar měl také široké zájmy literární. Uplatňoval je v redakci Českého bratra, Kostnických jisker, při redigování Evangelických kalendářů.
Postupně k jeho srdci přirostla také práce Kostnické jednoty. Otvírala mu možnost spolupráce s bratry a sestrami z jiných církví, v nichž se těšil vážnosti a úctě. A tak se v roce 1988 stává předsedou ústředního výboru Kostnické jednoty. Jeho práci ocenili po pádu totalitního režimu kazatelé, pražského seniorátu, když jej zvolili seniorem. Při jednáních spojených s těmito funkcemi byl bratr Lejdar gentlemanem. Věděl, že se může velice snadno přihodit, že zraníme bratra nebo sestru. Byl citlivý, muž jemných způsobů, i když neustupoval od věci. Vstupoval do velice obtížných situací a rozhodování s trpělivostí a rozvahou, jež přinášely ovoce.
Ačkoli úkoly spojené s jeho funkcemi vyžadovaly mnoho energie a času, neopustil práci Křesťanské služby, kde byl předsedou nejen synodního výboru, nýbrž tichým a věrným služebníkem ve sboru, na kursech i při pobytech v Chotěboři. Mezi těmito bratry a sestrami, na které namnoze doléhala tíže stáří se svými břemeny, se setkával s láskou a uznáním, jichž si neobyčejně vážil.
Bylo na něm něco zvláštního. Měli jste dojem, že čím více slouží, tím více energie má. Sloužit na kazatelně, v pastoraci, v organizování, v literární práci, mu bylo radostí. Jeh síly neubývalo, ona rostla. Dovolená mu byla příležitostí k psaní pastoračních dopisů a pozdravů.
Ti, kdo jej znali zblízka, věděli o zdroji této síly. Na jednom kursu křesťanské služby ve Vrbně o něm bez patosu, tiše a skromně vydal svědectví. Před čtyřmi lety byl operován, věděl, že nádor je rakovinného původu. Občas se hlásily bolesti a nesnáze. Bratr Lejdar to nesl trpělivě, nemluvil o tom, takže širší církevní veřejnost o tom nevěděla. On však věděl, že neznáme dne ani hodiny. Věděl však víc. Znal dobře první otázku heidelberského katechismu o jediném potěšení v životě i smrti. Vždyť jí učil své konfirmandy. Vyznával i v rozhlase: Hospodin je můj pastýř. Byť se mi dostalo jíti přes údolí stínu smrti, nebudu se báti zlého ... Toto vyznání jej přenášelo přes údolí stínu smrti, který na něho dopadal, do světla služby a výhledu k tomu Pánu, ke kterému spolu s ním s vděčností za dílo bratra Jiřího Lejdara vyhlížíme.

Josef Smolík, Kostnické jiskry 13/1992

Jiří Lejdar: druhý strašnický farář

nastoupil do sboru na místo předčasně zesnulého faráře Lubomíra Balcara v září 1968. Přišel jako čerstvý čtyřicátník ze sboru v Ostravě Vítkovicích. Většině z nás byl osobně neznámý, ale předcházela ho pověst člověka pracovitého a laskavého. Obojí se záhy potvrdilo. Během krátkého času osobně navštívil většinu strašnických evangelíků přímo v rodinách a ujal se po svém sborové práce.
Zcela mimořádně byl obdarován pro práci se starými lidmi. Počty jeho návštěv u těchto lidí doma, v nemocnicích, či domovech odpočinku byly až k neuvěření. Vždy přišel s kytičkou, či jinou pozorností. Těžko by kdo spočítal dopisy napsané členům sboru, telefonáty, či pohlednice zaslané z dovolených. Své ženě Soničce pomáhal při vedení práce křesťanské služby ve sboru, sám se této práci věnoval na úrovních seniorátního a povšechného sboru. Velikou láskou Jiřího Lejdara byla historie a zejména pak knihy. Měl jich přemnoho a o každé věděl. Když jsme se jednou potkali v tramvaji, sděloval mi radostně, že si koupil Komenského Labyrint. Pak na vysvětlenou trochu omluvně dodal: „mám už doma sedm různých vydání, ale když tohle je tak krásné…“.
Manželství Soni a Jiřího bylo bezdětné. To na jedné straně umožnilo Jiřímu věnovat prakticky veškerý čas i síly práci ve sboru, na druhé straně ho to ochuzovalo o denní, dětmi prostředkovaný kontakt s tím, čím žila nastupující generace i celá tehdejší společnost v časech posrpnové desiluze a následné vlády přetvářky. Kontakt tolik potřebný pro dialog s dobou.
Jako teolog byl Jiří velice pregnantní, k novým projevům zbožnosti postaveným příliš na pocitech a emocích obezřetný. Jeho kázání byla věcná, literárně uhlazená, formulačně přesná, poklidná. Nebylo mu vlastní ponechávat témata otevřená, dávat prostor pochybnostem, provokovat posluchače odvážnými otázkami a relativizovat mnohdy až černobíle jasná „křesťanská“ stanoviska.
Ještě jednu vlastnost Jiřího bych rád připomenul. Ze zkušenosti víme, jak lidé často ve společenském styku získávají body a stávají se zajímavými tím, kolik toho o kom vědí. Svěřit Jiřímu nějakou svoji obavu, přiznat bezradnost či selhání bylo možno se stoprocentní jistotou, že tyto věci nepůjdou od něj dále. Tímto způsobem nikdy nebodoval.
Jiří Lejdar byl mužem hluboké osobní víry, vyrůstající z jistoty, že život všech nás je v Božích rukou. Osvědčil to zřetelným způsobem v posledních měsících života, kdy věděl o své nemoci a její prognóze, ale dál navštěvoval a povzbuzoval ostatní k důvěře v Hospodina. V čase „odpočítávání dnů“ ještě připravil do rozhlasu čtyři přednášky. Jejich názvy mluví za všechno: Nebojme se života, Jak unesu nemoc, Umění být sám, Smrti se nebojím, smrt není zlá.
Druhý strašnický farář a senior pražského seniorátu Jiří Lejdar zemřel před dvaceti lety. Bylo mu 65 let.
Jan Balcar, Sborový dopis strašnického sboru Českobratrské církve evangelické, březen 2012

Slovem strach označujeme vnitřní stav, který prožíváme, když nás něco děsí, naplňuje hrůzou, vyvolává nejistotu a obavy. Naproti tomu slovem bázeň vyjadřujeme respekt, úctu vůči Bohu, takže víra v Boha jde nerozlučně ruku v ruce s bázní Boží, totiž s bázní před Bohem a vůči němu. Určitým protimluvem – paradoxem – rozdíl mezi oběma pojmy lze vyjádřit také takto: tam, kde se člověk bojí Boha, nemusí už mít z nikoho a z ničeho strach.
Jiří Lejdar: Nebojme se života

Té největší, opravdové pomoci v mé nemoci se mi dostalo ve zvláštním ujištění, jež jsem vyposlechl z bible a přijal je pro svůj život, uvěřil jsem mu. Podle svědectví proroků a apoštolů nás Pán Bůh ujišťuje, že nejsme sami svoji, že žádný z nás není sám svůj, ale že patříme jemu, Bohu, a to v životě i ve smrti, ať se s námi děje cokoliv, tedy také ať jsem zdráv či nemocný. A víra, která je odpovědí na toto Boží ujištění, mě posiluje
a potěšuje i tam, kde jiná slova žádnou moc nemají. Jistotná naděje zakotvená v Ježíši Kristu dala a dává sílu unést i to, co je jinak k neunesení.
Jiří Lejdar: Jak unesu nemoc

Když jsme sami, anebo se bojíme, že jednou bychom mohli sami zůstat, prolamujme různé ploty a plůtky, které nás oddělují od druhých lidí nebo druhé lidi od nás. Nečekejme, až to začnou dělat ti druzí, ale začněme s tím my sami: žijme nejen vedle druhých lidí, ale také s nimi – a co ještě víc: učme se žít pro ně, mít pro ně trochu času, vlídné slovo a pokud na to ještě máme sílu – i ruku připravenou k pomoci. A když přece nakonec – v určitých chvílích a situacích – každý člověk zůstává po lidsku zcela a naprosto sám? Pak je tu Boží ujištění: „Já s tebou jsem! Neboj se, já – tvůj Bůh – budu s tebou!“
Jiří Lejdar: Umění být sám

Velice často jsem se už od mládí zamýšlel nad otázkou života a smrti a jejich smyslu. Přiznávám, že pomyšlení na smrt a nebytí mě naplňovalo úzkostí a strachem. Ale už od dětství jsem slýchal slova, která mě postupně této úzkosti zbavovala. Nalezl jsem je v bibli a cele jim věřím. Jsou pozváním k víře v Boha, jehož nám Ježíš Kristus dává poznat jako našeho milujícího Otce, v jehož rukou jsme bezpečni jak v životě, tak i ve smrti. Nevím, co mě ještě čeká, ale učím se s žalmistou vyznávat: „Byť se mi dostalo jíti přes údolí stínu smrti, nebudu se báti zlého, nebo ty
se mnou jsi“. A plně důvěřuji slovu Ježíšovu: Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, byť pak i umřel, živ bude.“
Jiří Lejdar: Smrti se nebojím, smrt není zlá