1. Úvod
2. Kostel
3. Evangelický kostel v Ostravě. Sborník...

Publikace: Evangelický kostel v Ostravě.
Sborník u příležitosti 100. výročí položení základního kamene.

Piętak, M., Wrana, A.
Farní sbory Českobratrské církve evangelické a Slezské církve evangelické a. v. v Ostravě
Ostrava, 2005, 104 s. ISBN 80-902675-1-3
(K zakoupení ve sborové kanceláři)

OBSAH

1. Úvodem
2. Sborové kroniky
3. Kronika evangelického augsburského vyznání sboru v Ostravě
4. Z reformační minulosti a přítomnosti města Ostravy se širší oblastí
5. Soužití sborů a. v. a h. v. 1901-1918
6. Zmínky v novější literatuře o architektuře
7. Co psaly o kostele noviny?
8. Další zajímavosti o stavbě kostela
9. Literatura

1. ÚVODEM

[…]

2. SBOROVÉ KRONIKY

[…]

3. KRONIKA EVANGELICKÉHO AUGSBURSKÉHO VYZNÁNÍ SBORU V OSTRAVĚ

Alois Tannenberg, sekretář a pokladník sboru
V Moravské Ostravě, dne 26. 6. 1931
Napsal u příležitosti 70-ti letého založení starého evangelického kostela na bývalém evangelickém hřbitově, v místech, kde se nyní nachází salesiánský kostel Don Bosco.

1. Město Ostrava

Město Ostrava se skládá z mnoha městských čtvrtí, které byly donedávna samostatnými obcemi. Jádrem města je Ostrava I, dříve Moravská Ostrava, která je nejstarším městem celého dalekého okolí. Biskup Bruno, majitel hukvaldského panství a zároveň celého území mezi řekami Ostravicí a Odrou, kázal na levém břehu Ostravice vykáceti prales a založil město Moravskou Ostravu asi v roce 1267. Na popud jmenovaného biskupa byl postaven chrám sv. Václava, který je nejstarší budovou města. Byl později zvětšen a opatřen věží. Mor. Ostrava byla po staletí malým městečkem, důležitým však pro svou výhodnou polohu v srdci Moravské brány. Byla opevňována a měla vojenskou posádku.
Roku 1444 dobyl města husitský vojevůdce Jan Čapek ze Sán. Přivedl s sebou husitského kněze a tehdy obyvatelstvo opustilo církev římsko-katolickou. V kostele sv. Václava kázali husitští kněží a sv. Večeře Páně tam byla vysluhována podobojí způsobem.
Také v okolních obcích (nynějších čtvrtích Ostravy) se v 15. století a hlavně v 16. století rozšířila reformace. Tak např. všichni obyvatelé Slezské Ostravy i sám šlechtic Sedlnický z Choltic se hlásili již v první polovině 16, století k církvi evangelické augsburského vyznání. Roku 1556 si postavili ve Slezské Ostravě kostel. Z farářů evang. a. v. ve Slezské Ostravě je znám Jiří Pražan, narozený 11. září 1563 v Hlučíně, jemuž se ve Slezské Ostravě narodil dne 5. září 1604 syn Jan, který byl pastorem v Dolních Bludovicích a potom v Hažlachu. On měl syna Krištofa, který byl majitelem bohoslužebné agendy, do níž byl přivázán církevní řád Václava Adama (viz o tom v knize K. Michejdy: Dzieje kościoła ewangelickiego w księstwie Cieszyńskiem, str. 42 – 44 a v knize A. Wantuły: Porządek kościelny Wacława Adama, str. 22 – 23).
Po bitvě bělohorské roku 1620 nastalo strašlivé pronásledování evangelíků. Zasáhlo nejprve část Ostravy na moravské straně, které patřila arcibiskupovi olomouckému, později se přeneslo i na stranu slezskou, kde panovala kněžna Alžběta Lukrecie. Tato ještě, jak mohla, evangelíky bránila, po její smrti však byly i ve Slezsku všechny kostely evangelíkům odebrány a postupně předávány církvi římsko-katolické.
Posledním farářem evang. a. v. ve Slezské Ostravě byl Jiří Pommer, který byl roku 1654 vyhnán a kostel převzala církev římsko-katolická, která tam dosadila faráře Adama Rozkydlo.
Majitel Slezské Ostravy, šlechtic Vlček, byl tak horlivý evangelík, že si na císaři vymohl povolení, že může jako evangelík a. v. zemřít. Musel se však zavázati, že pošle svého chlapce, který měl býti jeho dědicem, z domu a dá ho do výchovy jezuitům.
V 18. století byl postaven ve Slezské Ostravě nynější kostel a původní evangelický byl přeměněn na školu. Když se tato potom přestavovala, byly pod podlahou nalezeny hrobky evangelické šlechty ze 16. století.
Válkou třicetiletou Ostrava, podobně jako všechna jiná města strašlivě utrpěla a byla skoro vylidněna. Nový rozmach započal teprve v druhé polovině 18. století, kdy se Ostrava stala široko daleko známou trhy na dobytek. Tam, kde je dnes Smetanovo náměstí, býval tzv. „sviňský trh“. Je zaznamenáno, že se tam za jediný rok prodalo přes 60 000 vepřů.
Netušený rozvoj města započal po nálezu kamenného uhlí. Prvním nálezcem byl kovář Jan Keltička ze Slezské Ostravy roku 1770. Uhlí se z počátku těžilo primitivním způsobem. Když však byly roku 1828 založeny Vítkovické železárny a roku 1835 Severní dráha, nastal veliký odbyt uhlí, hloubeny stále nové a modernější šachty.
Doly, hutě a jiné průmyslové podniky potřebovaly nové a nové pracovní síly, které se sem ze všech stran hrnuly a Ostrava se stávala významným průmyslovým městem.

2. Od tolerančního patentu do stavby kostela (1781 – 1862)

Protireformace byla provedena v kdysi úplně evangelické Ostravě tak důkladně, že když roku 1781 byl vydán toleranční patent, jímž se po stošedesátiletém pronásledování opět povoluje hlásiti se k víře evangelické, nepřihlásil se v Ostravě za evangelíka nikdo.
Teprve v roce 1838 je v ostravské kronice opět zmínka o evangelíku v Ostravě. Píše o něm ostravský magistrát Krajskému soudu v Hranicích takto: „Dotyčný se slušně chová, neuráží cítění katolíků a světí všechny katolickou církví zasvěcené svátky.“ Je to smutné, když povážíme, že předkové všech úředníků ostravského magistrátu byli kdysi evangelíci a po dvou stech letech jejich potomci píší o evangelíku jako o exotickém jevu.
Než vzrůst Ostravy způsobil, že mezi novými osídlenci byli také evangelíci. Přicházeli jednak z evangelického Suchdola, jednak z evangelického Těšínska. Roku 1855 je napočítáno v Ostravě již 200 evangelíků.
Ostrava náležela tehdy do sboru v Suchdolu, kde byl v té době farářem Sepéšy, který byl současně seniorem pro východní Moravu. Ředitelství Severní dráhy vypravovalo dvakrát do roka zdarma zvláštní vlak z Ostravy do Suchdola, aby se mohli ostravští sborovníci zúčastnit bohoslužeb.
Ne všichni ostravští evangelíci jezdili však do Suchdola, poněvadž se tam konaly bohoslužby jen německy. Mnozí chodívali pěšky do Dolních Bludovic (4 hodiny) a ti, jimž bylo do Bludovic daleko, se shromažďovali k domácím pobožnostem, při nichž chválili Boha písněmi z kancionálu Jiřího Třanovského a posilovali duši slovem Božím a kázáními z postily Dombrovského.Roku 1856 hledali naši předkové v Ostravě nějakou slušnou místnost, v níž by se mohli k bohoslužbám shromažďovati avšak nepodařilo se jim to. Senior Sepéšy při každém pohřbu horlivě napomínal ostravské souvěrce, by byli pevni ve víře a měli naději, že se snad jednou podaří v Ostravě menší kostelíček postavit, v němž by se scházeli kolem slova Božího.

3. Založení evangelického hřbitova

Do roku 1857 se evangelíci v Ostravě pochovávali na městském hřbitově v Moravské Ostravě (nyní Husův sad).Roku 1857 zemřel v Ostravě následkem úrazu ve Vítkovických železárnách syn evangelického pastora z Německa, přijel také senior Sepéšy ze Suchdola, aby mrtvého mladíka na ostravském hřbitově pochoval. Římsko-katolické duchovenstvo však prohlásilo, že městský hřbitov je pouze pro katolíky a nedovolilo mladíka v Ostravě pochovat. Pohřeb se musel odložiti, potom byl mrtvý převezen do Suchdola a tam pochován.
Tento čin vyvolal veliké pobouření mezi ostravskými evangelíky, kteří dne 13.července 1857 se sešli na sborovém shromáždění a schválili založiti v Ostravě vlastní hřbitov. Za vydatné pomoci Vítkovických železáren byl zakoupen pozemek při silnici z Ostravy do Vítkovic v blízkosti jámy Šalomounovy od Antonína Ausigrocha, majitele vodního mlýna v Ostravě. Severní dráha hradila výlohy s oplocením hřbitova a město Ostrava darovalo deset tisíc cihel ze své cihelny na stavbu márnice. Hřbitov byl roku 1858 seniorem Sepéšym slavnostně odevzdán svému účelu.

4. Kostel

Po zřízení vlastního hřbitova vzrostla touha po postavení kostela. Již roku 1859 bylo schváleno, že se na hřbitově postaví kostel. Za tím účelem byly konány podomní sbírky mezi ostravskými evangelíky a roku 1860 bylo již shromážděno dva tisíce zlatých. Byly vypracovány plány. Stavba, rozpočtena na 6 000 zlatých, byla zadána firmě Josef Kraus z Moravské Ostravy, která začala stavbu na jaře roku 1862 a v říjnu téhož roku ji dokončila. Rozpočet byl překročen o 4 000 zlatých, takže kostel stál 10 000 zlatých.
Kostel byl 17 m dlouhý, 10 m široký a vešlo se do něj 250 – 300 lidí. Slavnostní posvěcení kostela vykonal moravskoslezský superintendent Jan Lumnitzer z Brna za veliké účasti evangelíků v Ostravy a okolí.

Ostrava filiálním sborem Orlové

Téhož roku jako v Ostravě byl posvěcen nový, mnohem větší chrám v Orlové. Evangelíci v Orlové náleželi dosud do sboru v Dolních Bludovicích, po vystavění chrámu v Orlové byl tam rovněž zřízen samostatný sbor. Prvním farářem orlovského sboru se stal Alfréd Klapsia, rodem z Těšína.
Po zřízení samostatného sboru v Orlové zažádali ostravští evangelíci, aby byli propuštěni ze svazku se sborem suchdolským, který náležel do seniorátu suchdolského (později se nazýval vsetínský) a stali se filiálním sborem, patřícím do Orlové a do seniorátu slezského. Vrchní církevní rada ve Vídni to schválila roku 1863. Ze starých spisů vyplývá, že filiální sbor Ostrava čítal toho roku 500 duší.
Tak přestal do Ostravy dojížděti šedivý senior Sepéšy, který jsa rodem Slovák ze Sobotiště na Slovensku, dlouhá léta v Ostravě sloužil slovem Božím v jazyce slovenském a německém. Místo něho dojížděl do Ostravy farář Klapsia jednou do měsíce, vždy v neděli odpoledne a v druhý svátek vánoční, velikonoční a svatodušní. Brával s sebou varhaníka, který hrával na harmonium. Ačkoliv pan farář Klapsia se staral svědomitě o ostravskou filiálku, nejednou se stalo, že nemohl přijeti a to proto, že byl v Orlové pohřeb, nebo v zimě, při sněhových vánicích, se nemohl povozem do Ostravy dostat (dráhy z Orlové do Bohumína tehdy nebylo, ani tramvaje z Karviné do Ostravy). V takových případech shromáždění jako obvykle zahájili pobožnost o třetí hodině zpěvem písně a pak se zpívala jedna píseň za druhou až do večera a farář nepřijel.

První duchovní

Poměry se zlepšily v roce 1870, kdy byl zvolen první vikář Josef Polok, z Prostřední Suché. Bylo mu 25 let a byl svobodný. Staršovstvo mu pronajalo byt o jednom pokoji, v němž úřadoval. Nyní se již bohoslužby konaly každou neděli a svátky a to tak, že jednu neděli v měsíci byly bohoslužby v jazyce německém, v ostatní neděle v jazyce polském.
Sotva si vikář Polok získal obliby všech členů sboru pro svou milou povahu a dojemné hlásání slova Božího, začal churavěti, až ulehl a dne 23. 3. 1871 v domě svých rodičů zemřel. Pohřben byl na evangelickém hřbitově v Prostřední Suché a mnozí členové ostravského sboru, přes chladné a deštivé počasí, se jeho pohřbu zúčastnili.

Druhý duchovní a osamostatnění sboru

Roku 1871 byl zvolen vikářem pan Martin Haase. Bydlel u lékárníka Johannyho a tam také úřadoval. Za jeho působení v Ostravě řádila tyfová epidemie, která mnoho členů sboru do hrobu přivedla.
Do Ostravy se stále stěhovali noví evangelíci, takže v roce 1875 již bylo v Ostravě 1500 duší. Vikář Haase usiloval o to, aby byl filiální sbor prohlášen za sbor samostatný.
Dne 9. srpna 1875 byla Ostrava prohlášena samostatným sborem. Do sboru patřili, a dosud patří, tyto obce: Moravská Ostrava, Vítkovice, Zábřeh, Hrabůvka, Hrabová, Lhotka (nyní Mariánské Hory), Nová Ves, Slezská Ostrava, Michálkovice, Radvanice, Heřmanice, Muglinov, Hrušov, Kunčičky, Kunčice, Vratimov, Klimkovice, Svinov, Martinov, Plesná, Polanka, Třebovice a Poruba.
Dne 10. října 1875 bylo zvoleno sborové zastupitelstvo. Zvoleni byli: Andrée, Borsche, Bujok, Chlebek, Chobot, Dingler, Elbertzhagen, Eistl, Fiedler, Fabiny, Hochstätter, Hornung, Johanny, Kiša, Klimša, Koloř, Kotas, Krygel, Mamica, Novák, Raška, Sivek, Skála, Stonavský, Šimša, Toman, Třiněcký a Šipka.
Z těchto 28 bylo zvoleno 8-mi členné staršovstvo: Andrée, Borsche, Eistl, Dingler, Elbertzhagen, Johanny, Stonavský a kurátorem Fiedler.

První farář

Jakmile sbor dosáhl samostatnosti a ustaveno zastupitelstvo a presbyterstvo, opustil vikář Haase sbor a odešel do východní Haliče. Nyní se jednalo o volbu prvního faráře. Byl vypsán konkurs na uprázdněné místo. Přihlásili se dva kandidáti: Jan Kotas z Bandrova v Haliči a Jan Adam ze Záleszczyku v Bukovině, příjmením Labzik. Zvolen byl Jan Labzik, rodák z Roztropic na Těšínsku. Práce ve sboru se ujal začátkem roku 1876. Byla to práce velmi namáhavá. Sbor byl velmi rozlehlý a spojení do přifařených obcí špatné. Tehdy ještě nejezdily tramvaje, silnice nebyly vydlážděné a chodníky nebyly žádné. Na šedesáti školách bylo třeba učiti náboženství a farář byl na všechno sám, katechety nebylo. Proto bylo vyučování náboženství zanedbáváno. Všichni členové sboru byli pochováváni na evangelickém hřbitově, kde je dnes Don Bosco. Pohřební průvod z okrajových obcí trval přes dvě hodiny a někdy byly tři pohřby v jednom dni. Varhaníka sbor neměl, dojížděl sem nejprve učitel František Recman z Orlové, později učitel Jan Krygel z Horní Suché. Když nemohl varhaník přijíti, řídil zpěv Jan Pavlas z Radvanic. Kostelník byl zaměstnán ve Vítkovických železárnách a bydlel na Hlubině, hrobař bydlel na židovském hřbitově. Když přišel pohřeb, dalo to faráři mnoho práce, než uvědomil kostelníka, hrobaře a varhaníka.
Farář byl také velmi často volán k nemocným, aby jim posloužil sv. Večeři Páně a musel jíti všude a za každého počasí pěšky. Nebylo proto divu, že farář Labzik trpěl revmatickými bolestmi a musel se každoročně léčit v lázních Trenčianských Teplicích.
Roku 1877 byla postavena nová márnice a roku 1878 byla v kostele postavena pavlač, na níž byly umístěny nové varhany od firmy Rieger v Krnově. Dne 2. července 1878 je posvětil místní farář.
Roku 1885 byly zavedeny z podnětu Jiřího Chudoby z Michálkovic a Jana Tomana ze Slezské Ostravy – Salmovce v masopustní pondělí děkovné hornické bohoslužby. Při té příležitosti se konaly mezi členy sboru sbírky. Kdežto při jiných bohoslužbách se zpívalo z kancionálu českého, při těchto se zpívalo z nově vydaného kancionálu polského, faráře Heczka z Komorní Lhotky.
Roku 1886 byl opraven kostel k jubileu 25-ti letého trvání. Do kostela byly dány dva nové krásné skleněné lustry o 18 svících. Jeden zaplatil sbor, druhý daroval B. Bystroň, horník z jámy Hlubiny.
Roku 1888 byly na pavlači postaveny nové lavice pro 40 lidí, avšak všechno to bylo málo. Kostel nemohl pojmouti všechny návštěvníky bohoslužeb. Aby se tomu odpomohlo, byly zavedeny každou neděli ještě jedny ranní bohoslužby v jazyce polském. Tak se konaly každou neděli dvoje bohoslužby v jazyce polském a německé jednou za měsíc.
Sbor neměl tehdy vlastní farní budovu a farář Labzik se často stěhoval, což působilo nemalé potíže členům sboru, když ho museli hledat. Proto se začalo uvažovati o tom, aby si sbor postavil faru. Sbírány na tento účel byly také finanční prostředky, ale dlouho to nešlo z místa. Hlavní příčina byla v tom, že jedni chtěli stavět faru vedle kostela na hřbitově, jiní však namítali, že kostel není v centru sboru, že stejně je malý a navrhovali, aby se počítalo s vystavěním nejen fary, nýbrž i nového kostela. Tento názor konečně zvítězil a tak roku 1898 byl zakoupen velký stavební pozemek ve středu města od stavitele A. Neuma.
Roku 1899 zemřela faráři Labzikovi manželka. Také jeho nemoc se zhoršila, takže dne 5. června 1899 složil svůj úřad. Sbor mu udělil penzi 400 zlatých ročně. Labzik se odstěhoval do Haliče a pracoval tam ještě ve sboru. Zemřel 25. června 1915.
V době uprázdnění sboru byl jmenován administrátorem farář Jiří Rusnok z Orlové. K vyučování náboženství na školách byl seniorátem přidělen do Ostravy bohoslovec Pavel Boruta.

Druhý farář Jan Michalik

Nyní se jednalo o získání nového faráře. Byli doporučeni dva kandidáti: farář Jan Molin z Jablonce a farář Jan Babylon z Křesťanovic. Oba vyhlásili ve sboru zkušební kázání, když však mělo dojíti k volbě, prohlásil farář Molin, že se kandidatury vzdává a tak presbyterstvo pozvalo k vyhlášení kázání Jana Michalika, superdensionálního vikáře z Těšína. Při volbě byl zvolen Jan Michalik farářem jednohlasně. Jeho volba byla potvrzena vrchní církevní radou a dne 6. ledna 1900 se konala jeho slavnostní instalace.
Malý kostel vůbec nemohl pojmout účastníky instalace. Farář Michalik byl instalován superintendentem Dr. Theodorem Haasem z Těšína, který velmi vyzdvihoval jeho svědomitost, pracovitost a horlivost, kterou instalovaný projevoval za svého pětiletého působení v Těšíně.
Farář Michalik kázal nejprve německy a potom polsky. Sliboval, že se bude snažit věrně pracovat a prosil presbyterstvo a sbor o spolupráci. Nově zvolenému potom blahopřál administrátor Rusnok, a farář Zlik z Těšína. Po nich promluvil kurátor Andrée. Prohlásil, že sbor čítá již 3 000 duší a že bylo v poslední době mnoho zanedbáno. Vyprošoval mu od Boha síly a chuti do práce a sliboval, že mu presbyterstvo bude vždy ochotně pomáhat.
Farář Michalik se dne 14. února 1900 oženil s Annou Karzelovou, dcerou faráře ze Skočova. Presbyterstvo pronajalo pro faráře byt v nynější Molotově ulici.
První starosti nového faráře bylo zavést pravidelné vyučování náboženství na všech školách. Vyučování bylo totiž zcela zanedbáno. Na návrh faráře Michalika byl staršovstvem povolán za učitele a varhaníka Pavel Heczko z Bystřice nad Olší. Začal s vyučováním ve školním roce 1900/01. Učil 28 hodin týdně. Farář Michalik vyučoval na školách: měšťanských a středních, celkem 22 hodin týdně. Na školách v Hrušově a v Michálkovicích vyučoval již od roku 1893 učitel Jan Resche z Hrušova a na německých školách ve Slezské Ostravě učil učitel Poppe.

Nová fara

Když bylo zavedeno pravidelné vyučování na více než šedesáti školách, začal farář Michalik s veškerou energií usilovat o postavení vlastní fary, aby sbor nemusel platit vysokou činži za byt faráře a učitele náboženství.
Plány fary vypracoval architekt Artur Neumann z Ostravy, jemuž byla také stavba zadána. Se stavbou se započalo na jaře roku 1901 na parcele, které k tomuto účelu byla roku 1898 zakoupena, a koncem roku byla stavba dokončena. Stavba byla jednoposchoďová se suterénním bytem pro kostelníka. V přízemí byla farní kancelář, sborový sál a byt pro učitele náboženství, v prvním poschodí pětipokojový byt pro faráře a pokojík pro vikáře, jehož chtěl farář Michalik sám vydržovat. Fara stála 60 000 korun.

5. Nový kostel

Sotva byla fara postavena přišla nová starost. Kostel již naprosto nevyhovoval, neboť v té době se zvýšil počet duší ve sboru na 4 000. Bylo tedy třeba pomýšlet na stavbu nového kostela. Jak však stavět kostel, když měl sbor ještě značný dluh ze stavby fary? Když si tuto otázku presbyteři na schůzích kladli, říkával farář Michalik: „Pán Bůh nám až dosud pomáhal, věřme, že nám pomůže i dále.“ Důvěra farářova sílila presbyterstvo, které učinilo vážné kroky ke stavbě.
Byly pořádány sbírky ve sboru na stavební fond, kromě toho se presbyterstvo obrátilo s prosbou o pomoc na evangelický podpůrný spolek Gustava Adolfa v tuzemsku i zahraničí, jakož i na představenstvo města Ostravy a význačné místní průmyslové závody. Moravskoslezská superintendentura nařídila vykonat ve všech sborech, do její působnosti spadajících, podomní sbírky. Výsledky těchto podomních sbírek byly velmi radostné. Sbírku v Drogomyšli vykonal presbyter Jan Toman ze Slezské Ostravy, sbírku v Těšíně vykonal sám farář Michalik.
Po shromáždění značnější hotovosti byla svolána schůze sborového zastupitelstva, na níž se usnesli postavit v Ostravě nový chrám a byl rovněž zvolen stavební výbor z následujících členů presbyterstva: farář Michalik, ředitel Andrée, ředitel Geisler, Dr. Fiedler (tehdejší starosta Ostravy), profesor Winkler a důlní Szczurek.
Byl vyhlášen veřejný konkurz na plán kostela. Sešlo se celkem 100 projektů, z nichž 3 nejlepší byly peněžně odměněny. Odborníci doporučili ke stavbě projekt architektů Fajgla a Trolla z Vídně. Stavba byla zadána ostravské firmě Noe a Storch. Měla státi 200 000 korun.
Se stavbou se započalo na jaře roku 1905. Při prozkoumání půdy se zjistilo, že jsou spodní vrstvy na staveništi značně zbahnělé, neboť v blízkosti vedla mlýnská strouha, i bylo rozhodnuto vbíti do země na místě, kde měl stát kostel dřevěné kůly (jehly). Celkem bylo do země zaraženo 900 kůlů, jen pod věží 300. Tato nepředvídaná překážka způsobila, že byl rozpočet značně překročen.

Položení základního kamene

V neděli dne 22. 10. 1905 se konala slavnost položení základního kamene nového chrámu. Nepříjemné podzimní počasí, déšť, smíšený se sněhem, neodradilo evangelický lid zúčastniti se této vzácné slavnosti. Z Ostravy i dalšího okolí se sešlo na 7 000 evangelíků a. v. Hosté byli uvítáni na faře spolkem evang. paní a dívek a pohoštěni.
Na staveništi, v místě, kde je dnes oltář, byl postaven provizorní oltářík. Průvod vyšel od fary. Nejprve šlo duchovenstvo, v čele se seniorem Ondřejem Krzywoniem ze Skočova, po nich cizí hosté, presbyterstvo a ostatní.
Slavnost začala o 12. hodině zpěvem písně: „Chvála buď na výsosti“, načež proslovil německé kázání na text: I. Sam. VII, 12 farář Martin Modl z Bílska. Po písni „Hrad přepevný“ pronesl farář Jiří Rusnok slavnostní řeč polsky. Základní kámen posvětil slovem Božím a modlitbou senior Krzywoň a zároveň vyřídil pozdrav a blahopřání nemocného superintendenta Dr. Haaseho.
Pamětní listinu, k zazdění určenou, napsal a při slavnosti přečetl učitel náboženství Pavel Heczko. Po obvyklých poklepech a proslovech zazpívána píseň „Nuž Bohu děkujme“, načež senior udělil všem požehnání.
Farář Michalik, přetížený prací, si povolal vikáře Ot. Muhra, rodáka z Břeclavě, který pracoval v Ostravě tři roky.

Posvěcení kostela

Koncem roku 1907 se stavba chrámu chýlila ke konci. Bylo rozhodnuto, aby se slavnost posvěcení konala v pátek 1. listopadu.
Počasí bylo velmi krásné a tak se do Ostravy dostavilo železnicí, povozy i pěšky nesčetné množství evangelíků a. v. z celého Slezska i Moravy. Byl to v tehdejším seniorátě slezském 25. chrám Páně a byl pojmenován chrámem Spasitele. Stavba si vyžádala i s vnitřním zařízením 300 000 korun, na tehdejší dobu veliký obnos.
Kostel má pyšný vzhled a liší se od jiných kostelů tím, že věž 60 m vysoká stojí po boku kostela. Vejdeme-li dovnitř, pozorujeme, že kostel má pouze dvě pavlače, totiž po pravé straně a vzadu. Na zadní jsou umístěny vzácné varhany, výrobek fy Rieger v Krnově. Oltář je z mramoru s velikým dubovým křížem a šesti svícny. Svícny daroval Jiří Chudoba, horník z Michálkovic a kříž strojvůdce Jan Balon z Přívozu.
V apsidě oltáře jsou čtyři krásně malovaná okna, darovaná insp. Andrée. Na prvním zleva je znázorněn Ježíš, volající pracující a obtížené, na druhém je Ježíš, nesoucí kříž, na třetím Ježíš, přijímající malé dítky. Čtvrté okno je vyzdobeno ornamentem.
Na levé straně před oltářem je velmi vhodně umístěna kazatelna. Je z dubového dřeva a stojí na mramorovém podstavci. Darovali ji paní Helena Čapková z Mar. Hor a Jiří Kubečka z Vrbice. Na druhé straně proti kazatelně stojí mramorová křtitelnice, kterou daroval farář Jan Michalik.
V kostele jsou tři lustry. Největší železný elektrický lustr o 60 svících jest před oltářem. Peníze na něj složili: Ondřej Blahut z Mor. Ostravy, Pavel Blahut z Vítkovic, Ondřej Gryga ze Slezské Ostravy, Pavel Zunga z Vítkovic, Adam Pindor ze Slezské Ostravy, Josef Šimík ze Slezské Ostravy, Jan Toman ze Salmovce, Jan Jadwiszczok z Vítkovic, Jan Folwarczny z Vítkovic a Josef Krygel ze Zábřehu. Dva menší lustry visí nad pavlačemi. Strop není klenutý, nýbrž uměle zhotovený z dřeva.
Radost z dokončení stavby nového kostela byla v Ostravě veliká. Vždyť starý kostelík už naprosto nevyhovoval, poněvadž v té době bylo již v Ostravě napočítáno 5 000 evangelíků a. v. a jen školních dítek bylo již přes 800. Nový kostel měl 800 míst k sedění, šlo nyní o to, aby byl kostel naplněn zbožným lidem. První zatěžkávací zkoušku prodělal kostel při slavnosti posvěcení, která byla stanovena na den 1. listopadu 1907.
Toho dne o půl osmé hodině ráno zahrála vítkovická závodní hudba tři chorály z věže nového chrámu. O 8. hodině ráno byly vykonány poslední bohoslužby ve starém kostele na Vítkovické ulici, při nichž kázal farář Dr. Jan Pindor z Těšína. Při těchto bohoslužbách se zpívalo naposled z českého kancionálu Jiřího Třanovského, poněvadž sborové shromáždění předtím odhlasovalo, že se v novém chrámu bude zpívati při polských bohoslužbách z polského kancionálu Jiřího Heczky. O 11. hodině vyšel od fary průvod do nového kostela. V čele kráčelo 23 duchovních, za nimi ostravské presbyterstvo a význační hosté a pak tisíce evangelíků z Ostravy a okolí.
Průvod se zastavil před kostelní branou. Tam byly svému účelu odevzdány Slovem Božím a modlitbou tři nové zvony. Nejmenší se jmenuje „Práce“ a má nápis: „Já musím pracovat dokud je den“. Prostřední se jmenuje „Luther“ a má nápis: „Hrad přepevný je Pán Bůh náš“. Tyto dva zvony byly zakoupeny z výnosu chrámových sbírek při hornických bohoslužbách. Největší zvon se jmenuje „Spasitel“. Darovala ho rodina Čechova z Ostravy 3. Největší zvon váží 1 580 kg a měří v průměru 1,574 m, prostřední váží 1 080 kg a měří 1,387 m a nejmenší váží 700 kg a měří 1,170 m. Zvony jsou ocelové a jsou ulité v Bochumi v Německu. Jejich zvuk je cis-e-g.
Na to vzal místní farář z rukou kurátora klíč od chrámu a odemkl dveře. Chrám byl v krátké chvíli přeplněn a ještě přes 1 000 lidí zůstalo venku.
První píseň: „Chvála buď na výsosti“ se zpívala za doprovodu dechové hudby. Na to od oltáře promluvili oba k posvěcení určení duchovní, totiž Dr. Schenner z Brna německy na text: Žalm 24,7 Pozdvihnětež ó brány svrchků svých, aby mohl vejíti král slávy, a kons. Glajcar polsky na text: I. Moj. 28,17: Není jiného, než dům Boží, a tu jest brána nebeská.
Při aktu posvěcení zahrály nové varhany a zpívána píseň: Hrad přepevný jest Pán Bůh náš. Po písni bylo německé kázání. Pronesl je Dr. Schmidt z Bílska na text: Efez. 6,14-17. Po kázání zazpíval pěvecký sbor čtyřhlasně píseň: „Ó jak jsou milí Tvoji příbytkové“ a po ní kázal polsky farář Rusnok z Jaworze na text: Aggeus 2,8-10. K zástupům před kostelem kázal farář Kubaczka z Dolních Bludovic na text: Žalm 122,1. Po modlitbě, kterou pronesl Dr. Schenner byla ofěra, jež trvala ¾ hodiny. Antifonu zpíval a požehnání udělil farář Mamica z Dolních Bludovic. Po požehnání se zpívala státní hymna.
O 3. hodině odpoledne byl společný oběd pro slavnostní hosty a při té příležitosti byly proneseny četné zdravice vládě politické i církevní, sboru, presbyterstvu, kurátorovi a faráři. Ti dva poslední mají o nový chrám největší zásluhy. Kurátor při té příležitosti prosil, aby staří obětaví členové pamatovali dále na potřeby sboru a jeho velký dluh, poděkoval za nový dar, který právě obdržel sbor od spolku Gustava Adolfa ve výši 1 000 marek a prohlásil, že sám jde příkladem napřed a daruje sboru čtyři plynová tělesa na otápění kostela. Slavnost se znamenitě vydařila a byla velkým povzbuzením do další práce.

Výpomoc duchovní

Od roku 1906 vypomáhali faráři mladí duchovní jako vikáři. Jakmile dostali někde místo faráře, odcházeli, a proto se jich v Ostravě mnoho vystřídalo. Byli to: Oto Muhr, Jan Lasota z Vendryně, Konrád Nahrgang z Nového Sonče, Josef Gabryš, Jan Tvardík, Rudolf Konieczny, Valentin Specht z Haliče, Pavel Zahradník, Pavel Karzel a od roku 1925 těšínský rodák Adolf Jesch.

Úmrtí katechety

Roku 1911 onemocněl těžce kloubovým revmatismem oblíbený učitel náboženství a varhaník Pavel Heczko a dne 17. ledna 1912 v ostravské nemocnice zemřel v 46. roce věku. Zůstala po něm vdova a pět nezaopatřených dítek, z nichž nejstaršímu bylo 13 let. Byl pochován na ostravském evangelickém hřbitově za velké účasti dospělých i školních dětí.
Na jeho místo byl povolán Karel Banszel z Těšína, který byl ve sboru oblíben, poněvadž vedl dva pěvecké kroužky mládeže, polský a německý, a dovedl mládež připoutat k práci pro sbor. Působil v Ostravě pouze rok, neboť se rozhodl studovat bohosloví. Byl později vikářem v Orlové.
Od roku 1913 do roku 1917 pracoval ve sboru učitel Karel Berger, bratr superintendenta Dr. J. Bergera. Po návratu z první světové války se stal ředitelem měšťanské školy v Českém Těšíně.

Kostelník Lazar

V neděli sv. Trojice roku 1912 slavil své čtyřicetileté jubileum práce ve sboru kostelník Jan Lazar, který byl zvolen po svém otci, pocházejícím z Konske. Práci kostelníka Lazara zhodnotili farář, kurátor i místokurátor a odevzdali mu čestné uznání za věrnou práci, jakož i peněžitý dar 100 rakouských korun. Pěvecký sbor mu zazpíval sborovou píseň. Pracoval pak ve sboru ještě 9 let a byl pochován na evangelickém hřbitově 28. 11. 1921.
Kostelníci po něm zvoleni se často střídali. Déle ve sboru působil kostelník Adam Cieslar z Ustroně, zvolený roku 1927.

Sborový tajemník

Poněvadž počet duší ve sboru stále rostl a tím bylo stále více kancelářské práce, která zabírala faráři Michalikovi mnoho času, rozhodlo se presbyterstvo roku 1913 povolat stálého sborového tajemníka.
Prvním tajemníkem se stal Alois Tannenberg z Moravské Ostravy, který byl před tím úředníkem Vítkovických železáren. Odměna za práci, které bylo mnoho, byla malá a i té se jmenovaný zřekl, když byl roku 1922 jako presbyter zvolen pokladníkem sboru. Tajemníkem byl do roku 1932, kdy odešel na odpočinek do Polanky.

(kronika pokračuje dále – pozn. AW)

4. Z REFORMAČNÍ MINULOSTI A PŘÍTOMNOSTI MĚSTA OSTRAVY SE ŠIRŠÍ OBLASTÍ

Alexander Winkler, českobratrský farář evangelický, strojopis 1962, str. 39 – 41
(v závorkách [ ] jsou části textu evidentně převzaté z kroniky A. Tannenberga)

Počátky nového evangelického života

Ještě dlouho po vydání Tolerančního patentu zůstala Ostrava úplně katolickou. Teprve v roce 1838 je v ostravské kronice první zmínka o evangelíku. Ostravský magistrát píše krajskému soudu v Hranicích o něm: Dotyčný se slušně chová, neuráží cítění katolíků a světí všechny katolickou církví zasvěcené svátky. Jen poznenáhla přibývá nekatolíků v Ostravě. Adamus píše, že roku 1859 bylo všech evangelíků v ostravské farnosti 76 kromě 31 Židů, podle zprávy Tannenbergovy však již na 200.
S rozvojem uhelného a železářského průmyslu nastává stěhování i evangelických dělníků najmě z Těšínska, ale i ze Suchdola a vůbec z Moravy. A tu nastávají první počátky soustředěného evangelického života. Souvěrci takřka úplně augšpurského vyznání náleželi do sboru v Suchdole, kde byl farářem a seniorem Sepéšy. Ředitelství severní dráhy vypravovalo dvakrát do roky zvláštní vlak z Ostravy k bohoslužbám v Suchdole. Tyto se však konaly pouze v německém jazyku. Proto mnozí chodili pěšky až do velmi vzdálených Bludovic dolních a jiní se zase doma scházeli k pobožnostem, při nichž čítávali z postily Dombrovského a zpívali z českého kancionálu Třanovského.

Zřízení hřbitova

Muselo k němu dojíti. [Do roku 1857 byli evangelíci pochováváni na městském hřbitově (nynější Husův sad). V tomto roce zemřel následkem úrazu ve vítkovických železárnách syn evangelického faráře z Německa. Přijela rodina zesnulého a senior Sepéšy. Katolické duchovenstvo však prohlásilo, že hřbitov je pouze pro katolíky] (ač byl městským) [a nedovolilo pohřeb. Pohřeb musel proto býti odložen a vykonán až v Suchdole. – Tento čin vyvolal ovšem velké vzbouření mezi ostravskými evangelíky, kteří se sešli 13. července 1857 na sborovém shromáždění a schválili zřízení vlastního hřbitova. Za vydatné pomoci vítkovických železáren byl zakoupen pozemek při silnici z Ostravy do Vítkovic. Severní dráha hradila výlohy s oplocením hřbitova a město darovalo 10.000 cihel ze své cihelny na stavbu márnice. Hřbitov byl] za veliké účasti [seniorem Sepéšym odevzdán svému účelu.]

Postavení kostela

[Nyní vzrostla touha po postavení kostela. Konány pečlivě připravené sbírky a v roce 1862 kostel postaven. Stál 10.000 zlatých. Vešlo se do něj na 300 osob. Kostel posvětil moravsko-slezský superintendent Jan Lumnitzer z Brna. Účastnilo se velmi mnoho evangelíků z blízka i dáli.]

Další vývoj

[Po zřízení samostatného sboru v Orlové stali se ostravští evangelíci filiálním sborem patřícím do Orlové, a tím do seniorátu slezského. Bylo to v roce 1863. Tehdá čítali již na 500 členů. Starý již senior Sepéšy – rodem ze Sobotiště na Slovensku – přestal do Ostravy dojížděti, kde sloužíval jazykem německým a slovenským. Dojížděl nyní farář Klapsia jednou měsíčně v neděli a v druhé hlavní svátky, vždy odpoledne se svým varhaníkem. Když někdy nemohl dojeti, zpívalo shromáždění aspoň řadu písní.
V roce 1870 byl zvolen první vikář Josef Polok z Prostřední Suché. Obdržel byt o jednom pokoji, v němž musel i úřadovati. Bohoslužby se nyní konaly každou neděli i svátek: jednou měsíčně německy, v ostatní neděle polsky.] České vůbec ne. [Vikář byl oblíben, onemocněl však vleklou chorobou a zemřel v roce 1871. Téhož roku zvolen novým vikářem Martin Haase. Při tyfové epidemii zemřelo mnoho členů, přes to dalšími přistěhovalými vzrostl sbor již na 1.500 členů. – Devátého srpna 1875 byl sbor prohlášen za farní. Zvoleno osmičlenné presbyterstvo] podle jmen zcela německé, ačkoli Němci byli v nepatrné menšině. [Byli to Andree, Borsche, Elberzhagen, Eistl, Dinger, Johanny, Stonawsky, a kurátor Dr. Fiedler.
Vikář Haase odešel nyní do východní Haliče a prvním farářem zvolen Jan A. Labzik z Roztropic u Těšína. Sbor byl velmi rozlehlý, spojení do přifařených obcí špatné. Nejezdily ještě ani tramvaje ani autobusy, silnice byly nedlážděné a skoro bez chodníků. Vyučování na 60 školách a farář sám na všechno. Z celého sboru se pochovávalo na hřbitov evangelický, pohřební průvod trval i přes dvě hodiny a někdy byly i tři pohřby za den. Varhaníci dojížděli z jiných sborů, kostelník byl zaměstnán v železárnách, hrobař bydlel na židovském hřbitově. Co jen dalo faráři práce uvědomiti o pohřbu kostelníka, hrobaře a varhaníka! K nemocným musel choditi za každého počasí pěšky. Nebylo divu, že farář Labzik trpěl silným reumatismem a musel se každoročně léčiti v Trenčanských Teplicích.
V roce 1877 postavena nová márnice a 1878 v kostele pavlač, na níž umístěny varhany od firmy Riegr v Krnově. Zaváděn poznenáhlu polský zpěvník faráře Heczka z Komorní Lhotky. Při 25. letém jubileu byl kostel obnoven a zkrášlen. Brzy však již nestačil, evangelíků stále přibývalo. Konány proto každou neděli dvoje bohoslužby v jazyce polském a německé jednou za měsíc.] Pro stále přibývající české evangelíky české bohoslužby zavedeny nebyly.
[Nyní uvažováno o stavbě fary a zároveň nového většího kostela. V roce 1890 (Tannenberg uvádí rok 1898 – pozn. AW) zakoupen velký stavební pozemek ve středu města od stavitele A. Neuse. – V roce 1899 zamřela faráři Labzikovi manželka. Jelikož byl stále nemocen a nemoc pokračovala, složil 5. 6. 1899 svůj úřad. Odstěhoval se do Haliče, kde působil na] menším [sboru a zemřel 25. 6. 1915.]

Stavba nového kostela

[Novým farářem zvolen jednomyslně Jan Michalík z Těšína. Šestého ledna 1900 byl instalován] a kázal nejprv německy, pak polsky, česky opět nic! [Sbor čítal již 3.000 členů, vyučování náboženství obstarával farář Michalík ve 22 hodinách, varhaník Heczko ve 28, a vypomáhali i učitelé jako v Hrušově, ve Slezské Ostravě a jinde. – Dostavena nynější farní budova, zatím jednoposchoďová. Stála na 60 000 korun.
Přišla nová starost. Kostel již nestačil, sbor vzrostl již na 4 000 členů. Nebylo však peněz. Tu farář Michalík řekl: Pán Bůh nám až dosud pomáhal, věřme, že pomůže i dále. Byly pořádány sbírky. Spolek Gustav Adolfský, představenstvo města Moravské Ostravy, průmyslové závody a sbírky ve všech sborech moravsko-slezské superintendence vydatně pomohly. Ve stavebním výboru zasedali: farář Michalík, Dr. Fiedler (starosta města), profesor Winkler a důlní Sczurek. (Tannenberg uvádí ještě 2 další členy – pozn. AW.) Stavba zadána podle projektu architektů Fajgla a Trolla z Vídně ostravské firmě Noe a Štorch. Měla státi kolem 200 000 korun, ale zdražila se pro nečekané bahnité spodní vrstvy] a jiné na 300 000 korun.
[Dvacátého druhého října 1905 se konala slavnost položení základního kamene. Přes nepříznivé počasí se sešlo na 7 000 evangelíků. Německy kázal farář Modl z Bílska, polsky farář Rusnok.] Česky opět nikdo! – [Slavnost posvěcení se konala 1. listopadu 1907 za převeliké účasti evangelického lidu z Těšínska (Tannenber říká: z celého Slezska – pozn. AW) i z Moravy] Kostel popisuje Tannenberg takto (čtenáře to jistě bude zajímati):
[Má pyšný vzhled a liší se od jiných kostelů tím, že věž vysoká 60 metrů stojí po boku kostela. Má pouze dvě pavlače, na pravé straně a vzadu. Na zadní straně jsou umístěny vzácné varhany fy Rieger v Krnově. Oltář je z mramoru s velkým dobovým křížem a šesti svícny. V apsidě jsou čtyři krásně malovaná okna darovaná inspektorem Andréem. Na prvém zleva je znázorněn Ježíš volající pracující a obtížené, na druhém je Ježíš nesoucí kříž, na třetím ježíš přijímající malé dítky. Čtvrté okno je vyzdobeno ornamentem. Na levé straně před oltářem je umístěna kazatelna. Je z dubového dřeva a stojí na mramorovém podstavci. Na druhé straně proti kazatelně stojí mramorová křtitelnice, kterou daroval farář Michalík. V kostele jsou tři lustry. Největší elektrický o 60 svících je před oltářem. Dva menší visí nad pavlačemi. Strop není klenutý, nýbrž uměle ze dřeva zhotovený. Míst na sezení je 800.]
Nyní ze slavnosti posvěcení: [O 8. hodině konány poslední bohoslužby ve starém kostele, při nichž kázal farář Dr. Jan Pindor z Těšína. Zpívalo se naposledy z českého kancionálu Třanovského]! – [Sborové shromáždění se totiž usneslo, že se v novém kostele bude zpívati při polských bohoslužbách z polského zpěvníku. – O 11. hodině vyšel z fary průvod do nového kostela v čele s 23 duchovními, za nimi ostravské presbyterstvo, význační hosté a pak tisíce evangelíků. Před kostelem byly svému účelu odevzdány slovem Božím a modlitbou tři nové zvony. Nejmenší se jmenuje „Práce“ a má nápis: Já musím pracovati, dokud je den. Prostřední se jmenuje Luther a má nápis: Hrad přepevný je Pán Bůh náš. Největší se jmenuje Spasitel, váží 1580 kg, ty druhé 1080 a 700 kg. Zvony jsou ocelové ulité v Bochumi. Jejich zvuk je cis–e–g.
Na to vzal místní farář Michalík z rukou kurátora klíč od chrámu a odemkl dvéře. Ihned se naplnil a venku zůstalo přes tisíc lidí. Od oltáře promluvil Dr. Schenner z Brna německy na text Žalm 24,7: Pozdvihnětež, ó brány, svrchků svých, aby vjíti mohl král slávy. Konsenior Glajcar kázal polsky na text 1. Mojžívovy 28,17: Není jiného, jedině dům Boží, a tu jest brána nebeská.- Hlavní německé kázání pronesl Dr. Schmidt z Bílska na text Aggeus 2,8-10 (Tannenberg uvádí jiný text – pozn. AW). – K zástupům před kostelem kázal polsky farář Kubaczka z Dolních Bludovic na text Žalm 122,1. – Konečnou liturgii vykonal farář Mamica z Dolních Bludovic. Slavnost se krásně vydařila.]
Ačkoliv ve sboru byla již tehdá značná část českých evangelíků, nepromluveno ani jediného českého slova! Tato skutečnost se stala základem pozdějšího rozdvojení sboru po stránce národnostní. Dnes máme ovšem velké zadostiučinění v tom, že v tomto kostele se konají bohoslužby pouze v jazyce českém, ať již ze strany českobratrské církve evangelické tak i evangelické církve augšpurského vyznání. Žádné násilí nemá dlouhého trvání.
[Vystřídala se pak řada výpomocných duchovních. Pro stále vzrůstající práci byl roku 1913 povolán pro kancelářské práce první sborový tajemník v osobě Aloise Tannenberga, před tím úředníka vítkovických železáren. Zřekl se odměny a odešel v roce 1932 na odpočinek.]

5. SOUŽITÍ SBORŮ A. V. A H. V. 1901 – 1918

Úvod

[…]

a) podle polské verze A. Tannenberga (1931; kapitola „Česká otázka“)

[…] 

b) podle české verze kroniky A. Tannenberga (1991; z kapitoly „Nový farář“)

Lidé z Těšínska do Ostravy přišedší posílali své děti převážně do českých škol, takže před první světovou válkou bylo v Ostravě na českých školách dvakrát tolik evangeliků a. v., než na polských a německých dohromady.
Když děti, které prošly českými školami, dospěly, žádaly aby se v Ostravě konaly bohoslužby česky. Stejné přání měli evangelíci a. v., kteří do Ostravy přišli z Moravy a Čech, jako profesoři Winkler a Nerad, úředníci Hrejsa a Malina, řezník Rosenzweig ze Vsetína, Ing. Fialek a jiní. Teprve roku 1901 byly presbyterstvem povoleny troje české bohoslužby do roka, totiž v druhý svátek vánoční, velikonoční a svatodušní. Profesor Winkler se staral, aby lidé na bohoslužby chodili a oznamoval je v ostravských novinách, účast nebyla velká. Příčina byla v tom, že byly bohoslužby jen třikrát do roka a tak si mnozí lidé zvykli chodit na evangelické bohoslužby h. v., které konal nejprve v našem starém kostele a později ve slezsko-ostravské radnici farář Prudký z Olomouce vždy jednou měsíčně, od r. 1914 dvakrát měsíčně.
Profesor Winkler, jako člen staršovstva, žádal o konání pravidelných českých bohoslužeb a sliboval si od toho větší účast. Staršovstvo r. 1913 povolilo ještě troje nové bohoslužby, takže jich potom bylo 6 do roka. Vykonávali je ostravští rodáci, vikář Rosenzweig ze Štramberka a farář Winkler z Pržna.
V r. 1915 žádal prof. Winkler konání pravidelných českých bohoslužeb. Když staršovstvo nevyhovělo, vystoupil ze staršovstva. Na to udělali evangelíci a. v. české národnosti v Ostravě s evangelíky h. v. smlouvu o konání společných bohoslužeb třikrát měsíčně v radnici. Dvakrát bude kázati farář evang. h. v., jednou farář evang. a. v. Senior Haase navštívil nato prof. Winklera a žádal ho, aby svou rezignaci ze staršovstva odvolal, on však trval pevně na svém.
Na to vrchní církevní rada ve Vídni vydala zákaz českým duchovním ev. a. v. konati v Ostravě bohoslužby v radnici. Po tomto zákazu evangelíci a. v. české národnosti zaslali žádost, doloženou vlastnoručními podpisy, na vrchní církevní radu ve Vídni, v níž žádali o povolení k utvoření samostatné kazatelské stanice české evangelické a. v. Tato žádost již nebyla vyřízena, poněvadž mezi tím přišel převrat roku 1918 a vrchní církevní rada ztratila právo zasahovat do našich církevních záležitostí.
Po převratu roku 1918 došlo u nás k reorganizaci dvou evangelických církví. Místo církví evang. a. v. a evang. h. v., které měl společnou vrchnocírkevní správu, vzniklo pět nových evangelických církví: evangelická církev českobratrská, slovenská církev evangelická a. v., slezská církev evangelická a. v., německá církev evangelická a slovenská církev h. v.
Náš sbor se tehdy administrativně připojil k německé církvi jako trojjazyčný sbor česko-polsko-německý se zvláštním statutem. Část našich členů české národnosti, která již dříve spolupracovala s církví evang. h. v. se od nás odloučila a společně s příslušníky evangelické h. v. založili samostatný sbor církve českobratrské evangelické v Ostravě. Nový sbor si činil naděje, že získá všechny členy naší církve české národnosti, avšak zklamal se. Jen malá část se přidala k novému sboru, většina zůstala dále v církvi.
Ti, kdož v církvi věrně setrvávali, vysvětlovali své stanovisko jednak věrností svému vyznání, jednak důvody hospodářskými. Bylo jasno, že ten, kdo církev svou opustí, ztrácí nároky na její majetek, kostel, faru atd. Čeští evangelíci a. v. viděli, že jejich počet v církvi stále roste, že mají třikrát tolik dětí na školách než Němci (polských škol již nebylo), že se brzy ve staršovstvu uplatní jejich vliv, kdežto, kdyby církev opustili, museli by teprve nový kostel a faru pracně budovat. Vývoj jim dal za pravdu.

c) podle A. Winklera (s. 42n)

Jazyková otázka v ostravském sboru

[Lidé z Těšínska,] klonící se a mluvící hodně nářečím lašským, ovlivnění západní kulturou, v níž byli vychováni, [posílali převážně] – pokud nebyli jinak nuceni – [děti do českých škol, takže první světovou válkou bylo v Mor. Ostravě a v okolních obcích dvakráte tolik českých evangelických dětí nežli na německých a polských dohromady. Když tyto děti dospěly, žádaly o české bohoslužby,] poněvadž polským ani německým nerozuměly. [Stejné přání projevovali čeští evangelíci augšpurského vyznání, kteří přišli do Ostravy z Moravy,] Slovenska [i z Čech, jako profesoři Nerad a Winkler, úředníci Hrejna a Malina, řezník Rozenzweig ze Vsetína, ing. Fiala (Tannenberg: Fialek) a celá řada jiných.
Ale teprve v roce 1901 byly povoleny presbyterstvem troje] (!) [české bohoslužby do roka a sice v druhý svátek vánoční, velikonoční a svatodušní. Br. Winkler se staral, aby čeští evangelíci na bohoslužby chodili. Oznamoval je v ostravských novinách. Účast byla slabá:] málokdo si povšiml nepatrné noticky v novinách, [troje bohoslužby do roka bylo tuze málo, a tak si mnozí čeští evangelíci zvykli chodit na reformované bohoslužby,] o kterémžto vývoji bude řeč v dalším.
[Br. Winkler jako člen staršovstva žádal o konání pravidelných bohoslužeb a sliboval si od nich větší účast. V roce 1913 byly povoleny ještě další troje bohoslužby, tedy celkem šest do roka,] což bylo stále ještě směšně málo na tak silně vrůstající počet českých evangelíků. [Vykonávali je většinou rodáci ostravští a sice vikář Rosenzweig ze Štramberka a farář Winkler z Pržna u Vsetína.- V roce 1915 žádal znovu o konání pravidelných českých bohoslužeb. Když presbyterstvo žádost zamítlo, vystoupil ze staršovstva. Na to uzavřeli čeští evangelíci a. v. s evangelíky h. v. (reformovanými) smlouvu o konání společných bohoslužeb třikráte v měsíci v radnici polsko-ostravské,] která jim byla velmi ochotně propůjčena. [Dvakrát bude kázati farář h. v., jednou farář a.v.
Senior Haase z Opavy navštívil na to profesora Winklera a žádal ho, aby svou resignaci z presbyterstva odvolal, on však pevně trval na svém rozhodnutí.] – Na to přišla „evangelická pomsta“ [od vrchní církevní rady ve Vídni. Tato vydala zákaz českým duchovním a. v. konati bohoslužby v radnici. Po tomto zákazu zaslali čeští evangelíci a. v. žádost doloženou vlastnoručními podpisy této církevní radě, v níž žádali o vytvoření samostatné české kazatelské stanice a. v.] v Mor. Ostravě. [Tato žádost nebyla již vyřízena, poněvadž mezitím přišel politický převrat v roce 1918 a vrchní církevní rada ve Vídni ztratila právo zasahovat do našich záležitostí.]
Tím skončila v pravý čas germanisující a polonisující činnost německo-polského sboru v Mor. Ostravě. Bylo politováníhodné, že bratři Poláci neprohlédli léčku na ně uchystanou, že totiž po kratším nebo delším čase budou úplně pohlceni němectvím, které již tehdá mělo zřejmé znaky nacismu.

Reformovaná kazatelská stanice

Byla založena 25. 3. 1904 a prožívala za Rakouska všechny nesnáze a těžkosti při svém vývoji. Jen málo rodin v Ostravě a Orlové tvořilo její počátky. Jak obtížné bylo vyhledávati na tak širokém území další bratry a sestry! Při velké obětavosti prvních členů a hlavně výboru se práce dařila a stanice poznenáhla rostla. Zachycuji důležitější události podle archivních dokladů a jiných zpráv.
1904: Při založení stáli v čele práce bratři Matěj Klimt, A. Holub, Jan Urban, Lad. Rychlík, Dr. Tichý, Dr. Otta, Jan Esteřák a farář Jan Prudký z Olomouce.
1905: Po dohodě s augšpurským sborem začaly se konati bohoslužby v evangelickém kostele v ulici vítkovické.
1909: Stanice má dva obvody neboli střediska: Mor. Ostravu a Orlovou. Příslušná hejtmanství byla Mor. Ostrava, Místek, a celé Těšínsko. Předsedou zvolen MUDr. František Tichý z Orlové, místopředsedou Václav Michálek z Mor. Ostravy.
1913: Název stanice změněn na: Evangelická reformovaná kazatelská stanice v Polské Ostravě. Bohoslužby konány v zasedací síni tamní radnice. Nedělní školu obětavě vede s. Gillarová, v jejímž bytě se konají schůze výboru a různé porady. – V září nastupuje vikář František Polák se sídlem ve Valašském Meziříčí, ale společný i pro Ostravu. O finanční stránku se výborně stará Dr. V. Losa z Coraopoli v Pensylvanii.
1914: Začíná jednání s národnostně utiskovanými českými evangelíky o společné práci.
1915: Válka! Počet členů silně klesá. Jedni odcházejí na bojiště, jiní se stěhují na venkov k rodinám. Dochází k dohodě s českými evangelíky a. v., o níž blíže psáno v předcházející části. Konána první konfirmace. – V protokolu o valné schůzi čteme: Augšpurští mohou zde míti velké pole práce. Mohou mnoho zachrániti na Frýdecku, Polskoostravsku i na Fryštátsku. Mnoho tu zpolonisováno pod firmou augšpurského protestantismu, jenž na Ostravsku a zejména na Těšínsku byl buď německo-polský nebo polský. Proto jsme museli práci českých evangelíků a. v. ze všech sil podporovati. – Do nového výboru zvolen místopředsedou Inž. Jar. Volenec a jednatelem Frant. Karlíček.
1917: Profesor Alexander Winkler znechucen národnostními poměry – viz předcházející stať – přestupuje k reformovaným u vědomí, že dojde po pádu Rakouska ke spojení českých evangelíků a. v. a h. v., aby odtud mohl pracovati pro získání uvědomělých českých evangelíků a. v.
1918: Předseda MUDr. Tichý resignuje. Do výboru zvolen A. Winkler. Zakoupen pozemek na nábřeží za Kč 17.300. – Na generálním sněmu českých evangelíků v Praze, na němž jednáno hlavně o spojení českých evangelíků a. v. a h. v., je stanice zastoupena MUDr. Tichým a Inž. Volencem.
Rozpadem germanisujícího Rakouska a utvořením spojené Českobratrské církve evangelické končí činnost reformované kazatelské stanice, do té doby tak důležité pro další rozvoj českého protestantismu v Ostravě a okolí. I v Ostravě se ale spojili reformovaní a augšpurští Češi v jednotný sbor.

6. ZMÍNKY V NOVĚJŠÍ LITERATUŘE O ARCHITEKTUŘE

a) Z průvodce stavebními památkami…

Církevní stavba z r. 1907 představuje v městě ojedinělé dílo ve stylu holandské renesance, ovlivněné secesí. Architekti Karel Troll a Ludvík Faigl zvolili ke stavbě režné cihlové zdivo. Jednolodní halový kostel s mohutným klenutým vstupem do velké otevřené předsíně má hlavní fasádu členěnou pěti okenními osami. Průčelní fasáda je tvořena dvěma věžičkami, vpravo na ni navazuje mohutná věž se stupňovitými štíty a jehlovitou střechou. Fasáda věže je členěna obloučkovým vlysem. Příznačné pro tuto historizující architekturu je střídání nevýrazných lomených a valených oblouků.
Kostel slouží evangelickým církvím Českobratrské a Augšpursko – luteránské.
Petr Vaněk, Miroslav Havrlant, Malý průvodce stavebními památkami v Ostravě. Ostrava (nedatováno)

b) „Svatyně k okrase i zušlechtění města: evangelický kostel“

Projekt zmíněného evangelického kostela měl být získán v další soutěži, jež byla vypsána v srpnu 1904. Moravskoostravská protestantská obec, která soutěž vyhlásila, se během své třicetileté existence rozrůstala podobně rychle jako veškerá populace hornického města. Na počátku století již měla čtyři tisíce členů, jimž sloužila jen nevelká hřbitovní kaple. Díky finanční podpoře ostravské radnice, odborů a Jednoty Gustava Adolfa, jakož i věcné loterii, do níž výhru věnoval i císař František Josef, se věřícím podařilo nashromáždit obnos potřebný ke stavbě nového kostela. K realizaci byl vybrán projekt architektů Karla Trolla a Ludwiga Faigla, jejž jury, v níž vedle dómského stavitele Julia Hermanna a Ludwiga Wächtlera zasedli opět Theodor Bach a Anton Weber, odměnila druhou cenou. Soutěžní návrhy byly v listopadu 1904 vystaveny na ostravské evangelické faře, v červenci příštího roku byl k vidění definitivní model kostela a v říjnu téhož roku byl slavnostně položen základní kámen. Stavba, původně plánovaná na tři roky, šla rychle kupředu, a tak slavnostní vysvěcení následovalo již 1. 11. 1907.
I stavební hotovost však mizela rychleji než se předpokládalo: místo původně rozpočtovaných 180 tisíc stavba spolkla téměř 300 tisíc korun.
Svatyně dostala v souladu se zvyklostmi protestantské chrámové architektury podobu jednolodní haly s polygonálním závěrem a kvadratickou věží, umístěnou asymetricky do vstupního průčelí. Dobové zprávy hovořily o gotickém slohu chrámu, ale jedinou oporu pro přiřazení stavby k tomuto stylu představují lomené oblouky několika okének ve štítu hlavního průčelí a ve stěnách presbytáře. Většina okenních otvorů je však zaklenuta půlkruhově a sdružena do skupin po třech – jakoby po způsobu románských staveb, k nimž odkazuje také dekorativní vazba režného cihlového zdiva a řada detailů. Ale i spojitost s románskou architekturou je velmi volná a povšechná. Motivy historických slohů jsou použity bez ohledu na ustálená stylová pravidla jako prostředek emotivního působení. V soudobých komentářích kostel figuruje jako !stavba, či spíše umělecké dílo, z jehož ušlechtilé, důstojné jednoduchosti prýští slavnostní nálada.“ Jeho nehledaný, archaicky prostý tvar je prostoupený duchem evangelické zbožnosti a vznešeným patosem metafyzické touhy po absolutnu. Není v něm ani náznak nevázanosti či vnějškové pompy, jež často charakterizují i sakrální stavby pozdního historismu. Také malebné vzezření chrámu, jehož je dosaženo rozčlánkováním hmoty a nepravidelným rozvrhem přidružených objemů, nesouvisí už s estetikou ovládající závěr 19. století. V jeho „očištěném“, expresivním výrazu, odrážejícím i génia loci drsného průmyslového města, naopak tušíme poučení z lekce, již projektantům zprostředkovaly rozmanité koncepty premoderní architektury.
Při slavnostním svěcení zdůrazňovaly publicistické komentáře, že nově postavený Kristův chrám „slouží k okrase města nejen svou vnější zdobností.“ Evangelický kostel nebyl pro své současníky jen ojedinělou architektonickou dominantou ve městě, které je chudé na stavební památky. Chrám měl plnit také důležité společenské poslání – být nástrojem duchovní obnovy v kraji, jehož morálka byla destruována průvodními procesy industrializace. „Nejúčinnějším prostředkem proti děsné zločinnosti na Ostravsku bylo by pracovat o znovupokřesťanštění Ostravska,“ napsal v oněch letech redaktor Našince a nebyl sám, kdo zastával toto mínění. Téhož názoru bylo nepochybně vedení Severní dráhy Ferdinandovy, která po léta vypravovala zvláštní vlak, aby svým zaměstnancům umožnila přítomnost na evangelických bohoslužbách, jakož i baron Rothschild, když evangelické obci věnoval pozemek ke zřízení hřbitova. Ani vysoké příspěvky zaměstnavatelů na zbidování Kristova chrámu nebyly ve své době výjimkou: na stavbu přívozského kostela věnovala Severní dráha Ferdinandova celé ti tisíce zlatých. Poté, co k velkým katolickým kostelům v Moravské Ostravě, Vítkovicích a Přívozu přibyl ještě jubilejní chrám v Mariánských Horách, postavený podle projektu Otokara Béma (1868 – ?) v letech 1906-1908, podobala se Ostrava poklidnému křesťanskému městu, jehož obyvatelé žijí v míru s Bohem i ostatními lidmi. Ale to bylo jen zdání. „Což kdyby tak české obce místo kostelů a far stavěly raději továrny,“ psal tehdy Ostravský deník, pobouřený, že se soudruzi místo soutěžení s nepřátelským německých průmyslem věnují něčemu tak neužitečnému. Ani jeho názor nebyl osamocený.
Jindřich Vybíral, Zrození velkoměsta. Architektura v obraze Moravské Ostravy 1890 – 1938. Ostrava 1997, str. 19-20

c) Z diplomové práce…

Moravská Ostrava, Evangelický kostel
Projekt: Karel Troll, Ludwig Faigl z Vídně, 1905
Stavební realizace: firma E. Noe a F. Storch 2. 10. 1905 – 1. 11. 1907
Svěcení: 1. 11. 1907

Historické souvislosti

Evangelický živel neměl v Ostravě dlouhou tradici. Evangelíci se sice po vydání tolerančního patentu v r. 1781 usazovali v okolí Ostravy, ale r. 1838 se ve městě uvádí pouze 1 nekatolický křesťan. Roku 1859 žilo v Moravské Ostravě 76 protestantů, kteří si v letech 1861-62 postavili při cestě do Vítkovic kostel, kolem něhož byl založen hřbitov. Významnou hmotnou podporu poskytl baron Rotschild darováním pozemků. Ostravští evangelíci a. v. náleželi do r. 1871 pod duchovní správu v Orlové. V tomto roce bylo v Moravské Ostravě zřízeno vikářství a o 4 roky později samotná duchovní správa. K moravskoostravské evangelické farnosti pak náleželi křesťané a. v. z moravských i slezských obcí v blízkém okolí.
Evangelická farní obec v tomto období rostla podobně rychle jako ostatní populace průmyslového regionu. Roku 1900 k ní náleželo 4 000 evangelíků, přičemž hřbitovní kostel měl pouze 250 míst.
Situaci měla řešit stavba velkého chrámu. V srpnu 1904 byla vypsána anonymní soutěž na projekt evangelického chrámu. Vysoké ceny přilákaly více než desítky návrhů, z nichž 13 postoupilo do užšího kola. Porota odměnila projekt Hanse Glasera z Vídně částkou 900 K, druzí Karl Troll a Ludwig Faigl získal 650 K, třetí tým Gustava Münzbergera a Karla Fischla z Vídně 450 K. Bylo rozhodnuto kostel postavit dle návrhu dvojice K. Troll a L. Fajgl.
Autoři na jaře r. 1905 předložili definitivní plány, které se v řešení hlavního průčelí poněkud lišily od soutěžního návrhu. Následně byl zpracován model kostela (v detailech opět odlišný od dřívějších plánů) a stavba byla 22.10. zahájena slavnostním položením základního kamene. Kostel byl brzy dostaven, již za dva roky v průběhu dvoudenních slavností byl 1. 11. 1907 vysvěcen.
Ačkoliv se zdálo, že financování stavby je dobře zajištěno, byl plánovaný rozpočet 180 000 K překročen skoro o 120 000 K. Stavbu velkorysým příspěvkem 30 000 K podpořily Vítkovické železárny, moravskoostravská politická obec, spolek Gustava Adolfa a odbory.

Urbanistický kontext

Stavba byla naplánována v bezprostřední blízkosti nové fary. Stavební parcela se v této době nalézala v podstatě na okraji města. Hlavní průčelí nového chrámu bylo obráceno k ulici císaře Josefa a komponováno na její osu. V blízkosti kostela se rozkládala nechvalně proslulá kolonie dělnických baráků, která byla považována za ostudu města.
V roce 1910 padlo rozhodnutí zbourat „tyto nepěkné, ba vskutku zlopověstné baráky“. Na jejich místě pak vyrostly „s amerikánskou rychlostí“ čtyři nové bloky nájemních domů, které také navrhl Ludwig Fajgl. Urbanistická koncepce této výstavby byla naplánovaná architektovým bratrem – inženýrem Ignazem Vajglem – již roku 1908. Kostel byl spojen nově navrženou ulicí s Nádražní třídou (nejživější a nejvýstavnější ulice v Moravské Ostravě) a uplatňoval se jako výrazná dominanta tohoto průhledu.

Plánová dokumentace a její varianty

V archívu farního úřadu Českobratrské církve evangelické se zachovala část návrhů ze zmíněné včetně návrhu K. Trolla a L. Faigla a následně upravený projekt z r. 1905. Oba návrhy se odlišují od pozdější realizace, které naopak zcela odpovídá model kostela pořízený nejpozději v červenci téhož roku.
Nejvýraznější změnou je způsob ukončení a zastřešení věže; vysoké štíhlé helmice v návrzích z r. 1904 i 1905 jasně odkazovaly k historické inspiraci středověkou architekturou. Věž byla posléze ukončena stupňovitými štíty a zastřešena krátkou sedlovou střechou, na kterou byla nasazena štíhlá jakoby sanktusní vížka. (Odborné architektonické pojmy jsou vysvětleny v poznámkách za článkem – AW.)
Hlavní průčelí rozdělené kordónovou římsou bylo nakonec pojednáno lamelováním se soustavou oken s půlkruhovými a lomenými záklenky. Zdá se, že v porovnání s projektem z jara r. 1905 to bylo řešení méně konvenční, které však zřetelněji evokovalo volnou souvislost se středověkou architekturou. Úpravy se týkaly i interiéru, kde byl na rozdíl od projektu proveden rovný trámový podhled.

Popis

Neorientovaná, lehce historizující cihelná architektura asymetrické objemové stavby. K mírně podélnému jednolodnímu prostoru je při epištolní straně průčelí přistavěna hranolová věž. Ze severního průčelí vystupuje mělký polygonálně uzavřený presbytář. Na evangelijní i epištolní straně se uplatňují hmoty schodiště, kterými jsou přístupné tribuny.
Zdařilé hmotové členění je zvýrazněno strmou sedlovou střechou lodi i věže se stupňovitými štíty a s polygonální vížkou. Nároží hlavního průčelí jsou opticky zpevněna pilastry zavrcholenými stylizovanými pylonovitými útvary.
Věž a hlavní průčelí jsou členěna lamelováním a okenními otvory s půlkruhovými nebo lomenými záklenky. Ve středu trojosého přízemí je hlavní vstup s půlkruhově otevřenou předsíní uzavřen kovanou mříží. Toto promyšlené řešení kombinující slepou panelovou dekoraci, prosklené a do hloubky otevřené okenní a vstupní prostory výrazně přispívá k plastickému působení fasád.
Na celkovém architektonickém dojmu se významně podílí její materiálové a optické kvality: režný stavební materiál dvoubarevných odstínů, použití cihlových tvarovek a ozdobného skládání keramického obkladu a kontrast mezi měděnými prvky stavby a režným zdivem. Asymetrické řešení prostoru se objevuje také v interiéru, dřevěné tribuny jsou vestavěny jen ke vstupní a epištolní straně lodi. Plochostropý interiér s dřevěným kazetovým stropem je vybaven jednotnou interiérovou výbavou a mobiliářem vysoké umělecko řemeslné úrovně.

Původní úprava interiéru

Ve fondech AMO a FÚ ČCE se nepodařilo nalézt fotografickou či jinou dokumentaci, která by vypovídala o původním vzhledu interiéru.
Je odůvodněně možné předpokládat, že se rozmístění mobiliáře neliší od původního rozvržení. V kostele jsou lavice z dubového dřeva zdobené střízlivým geometrizujícím dekorem, který koresponduje s výzdobou všech dřevěných částí interiéru i kamenného mobiliáře (oltář a křtitelnice). Pozoruhodná jsou původní osvětlovací tělesa – dvoukorunové lustry v lodi a řada dalších svítidel, z nichž šest bylo původně vestavěno na způsob kandelábrů do lavic. V oknech presbytáře jsou barevné figurální vitráže.
Interiér je druhotně opatřen líčkami pastelových odstínů růžové, modré a zelené barvy, na části ploch byla užita i válečková malba. (Dnes už jsou stěny vybíleny – pozn. AW.)

Závěr

Evangelický kostel byl místními komentátory po dostavbě vnímám jako gotický. Tato charakteristika, která by se ještě mohla uplatnit u projektů z r. 1904 a 1905 však už neodpovídala realizované stavbě. Nicméně ohlasy gotické, lépe řečeno středověké architektury na budově spolehlivě nalézáme v proporcích vysoké strmé střechy a jehlanové vížky, v lamelování hlavního štítu a lomených záklencích oken, aj. Ke starší – románské – tradici odkazují půlkruhové záklenky oken sdružených do skupin po třech, pás ozdobně skládaného obkladu pod okenní římsou aj. Na stavbě je třeba ocenit zejména zdařilé hmotové a materiálové řešení, ve kterém se odráží jak historická inspirace, tak soudobé architektonické tendence.
Oproštěným a jednoduchým tvarem však autoři překročili rámec historizující architektury směrem k premoderním snahám o nový styl.
L. Faiglovi a K. Trollovi se povedlo srozumitelně a přesto zcela moderně interpretovat středověkou architektonickou tradici, již spojili se soudobými výtvarnými detaily. Moderní tendence se projevily v interiéru (např. v dekoru mobiliáře), i když nenacházely v obecenstvu vždy plné porozumění. Dle některých dobových pramenů byla totiž „malba …nevkusná a …slohově pochybená“. Autoři prokázali jednoduchostí formy a celkovým pojetím cit pro daný účel (protestantský chrám) a pro místní prostředí (zejména uplatněním režného zdiva).
Přes zřetelnou snahu modernizovat historizující architekturu však evangelický kostel vnímáme spíše jako konec historismu, než začátek moderny.
Toto hodnocení ale nic neubírá výše popsaným kvalitám, pro které by stavba neměla být v přehledech moravské sakrální architektury opomíjena.
Marcela Gavendová: Sakrální architektura Ostravy 1880 – 1914. Průmyslové obce a jejich chrámy. Diplomní práce, Olomouc 1999
(zde přetištěno bez autorčina poznámkového aparátu a obrazových příloh)

Vysvětlení odborných pojmů:

sanktusní vížka – štíhlá, malá, umístěná na hřebenu střechy kostela, v níž bývá (ale v našem kostele není) umístěn zvonek, jímž se zvoní při mši (při zpěvu Sanktus)
kordonová římsa – mírně vystupující, dělící průčelí ve vodorovném směru
panelování – ozdobné členění plochy svislými orámovanými poli
epištolní strana – orientovaná od té strany oltáře, z které se čte epištola (obdobně evangelijní strana)
polygonální – mnohoúhelníkový
presbytář – prostranství při hlavním oltáři, mírně zvýšené, popřípadě oddělené zábradlím
tribuna – zvýšené, zpravidla stupňovité hlediště s místy na sezení i na stání
pilastr – úzký svislý, před líc zdiva mírně vystupující přizední pilíř, tvořící s ní konstrukčně jeden celek
pylon – věžová nástavba s obdélníkovou základnou
mobiliář – nábytek, přenosné zařízení vůbec
kandelábr – stojan osvětlovacího tělesa, zpravidla zdobený
(zpracoval AW)

d) Ušlechtilá jednoduchost

… S těmito dvěma kostely (Nanebevzetí Panny Marie v Michálkovicích, 1901 –1902, a Neposkvrněného Početí Panny Marie v Radvanicích, 1904 – 1906, pozn. AW), historií jejich výstavby a architektonickou úrovní kontrastuje budování evangelického chrámu v Moravské Ostravě v letech 1905 – 1907. Plány na něj byly získány v silně obeslané anonymní soutěži vypsané r. 1904. K realizaci byl vybrán 2. cenou poctěný projekt vídeňské dvojice Ludwiga Faigla a Karla Trolla. Tito architekti vytvořili zdařilým, asymetrickým členěním hmot a vhodným výběrem materiálů dílo „harmonie… prosté, přirozené a svěží“, které zároveň nebylo „bez tradic a respektovalo rámec, ve kterém se mělo uplatnit.“ (pozn. Edgar, E.: Protestantismus a architektura, Praha 1912, s. 91. Charakteristika se sice týká přerovského kostela od O. Kuhlmanna, ale přesně vystihuje také kvality ostravského kostela). Kostel byl po dostavbě vnímán jako gotický a díky své ušlechtilé důstojné jednoduchosti, ze které prýštila „slavnostní nálada“, se zařadil „k nejkrásnějším monumentálním stavbám… města“.
L Faigl a K. Troll srozumitelně a přesto moderně interpretovali středověkou architektonickou tradici, kterou spojili se soudobými výtvarnými detaily. Moderní tendence se projevily v interiéru (např. v řešení mobiliáře), i když nenacházely v obecenstvu vždy plné porozumění. Dle některých dobových pramenů byla totiž „malba…nevkusná a… slohově pochybená“. Oproštěným tvarem a jednoduchostí formy kostel překročil rámec historismu směrem k premoderním snahám o nový styl a neměl by chybět v přehledu moderní sakrální architektury na Moravě.
Marcela Gavendová: Sakrální architektura Ostravy 1890 – 1914. Průmyslové obce a jejich chrámy. (příspěvek byl autorkou zpracován na základě vlastní diplomové práce, obhájené v r. 1999 na katedře dějin umění FFUP v Olomouci)

e) Kostel a jeho okolí

Největší z tehdejších (totiž z doby asanace starého města, pozn. AW) ostravských stavebních akcí orientovaných k bydlení v nájemních domech se stala výstavba čtyř rozlehlých stavebních bloků na místě asanované Krausovy dělnické kolonie (pozn.: mezi Revoluční, Nádražní, Mlýnskou a Milíčovou ulicí v návaznosti na plochu bývalého hřbitova). Na urbanistickém podkladu, který v intencích Sitteho regulačních zásad připravil v roce 1908 zaměstnanec městského stavebního úřadu Ignác Faigl, mohlo být v letech 1910 – 1911 vystavěno všech 21 jednotně řešených činžáků. Navrhoval je autor sousedního evangelického kostela (1907), s nímž pak nová zástavba vytvořila jednotný celek – úředníkův bratr, vídeňský architekt, vídeňský architekt Ludwig Faigl. Kvalitnímu urbanistickému řešení bohužel nedokázal vtisknout stejně přesvědčivý architektonický výraz.
Pavel Zatloukal, Příběhy z dlouhého století. Architektura let 1750 – 1918 na Moravě a ve Slezsku. Olomouc 2002, s. 588n

f) Kostel na výstavě [Evangelický kostel (Moravská Ostrava, Českobratrská ulice)]

Nedostatečná kapacita kostela na Vítkovické ulici vedla na počátku 20. století zdejší evangelickou obec, počet jejíchž členů dosáhl mezitím již několika tisíc, k rozhodnutí vystavět nový a důstojný svatostánek. Potřebné finanční prostředky, jejichž výše byla odhadována na 200 000 zlatých, byly získány jednak z darů a půjček okolních evangelických obcí, města Moravské Ostravy, zdejších těžařských společností, z výnosu věcné loterie, do níž přispěl sám císař František Josef I., pomoc poskytla opět také Nadace Gustava Adolfa v Lipsku. Veřejné soutěže na stavbu kostela se zúčastnilo více než 30 architektů a stavitelů, mezi nimi i zahraniční, přičemž k realizaci byl nakonec vybrán projekt, který získal druhou cenu – projekt vídeňských architektů Ludwiga Faigla a Karla Trolla. Vlastním provedením stavebních prací byla pověřena místní firma E. Noë & F. Storch.
Slavnost kladení základního kamene se konala za účasti několika stovek evangelíků z Moravy i z těšínského Slezska 22. října 1905, v den 25. výročí návštěvy Františka Josefa I. v Moravské Ostravě. Protože stavba probíhala neobyčejně rychlým tempem – již o dva roky později, 1. listopadu 1907, mohl být chrám vysvěcen. Slavnostního aktu se zúčastnila celá řada význačných hostů; byli tu téměř všichni evangeličtí faráři z Moravy a Slezska, starostové Moravské Ostravy, Přívozu a Vítkovic Gustav Fiedler, Wilhelm Müller a Johann Vietz, zástupci Židovské náboženské obce v čele s předsedou Aloisem Hilfem, reprezentanti průmyslových podniků a těžířstev, spolků, škol a celá řada dalších. V zastoupení moravskoslezského superintendanta Haaseho byl pověřen vysvěcením chrámu senior dr. Schenner z Brna. K téměř 5000 shromážděných evangelíků bylo promlouváno pouze německy a polsky, „tak jako by ani českých evangelíků v Ostravě nebylo“. V českém tisku byla díky tomu slavnost hodnocena velmi stručně, a to jako akt „výhradně německý, ač slovanského lidu byla většina“. „Ostrava včera hemžila se ženskými kroji těšínskými“, napsal Ostravský deník. „S lítostí dlužno konstatovati, že slovanský lid přišel dělati parádu – Němcům.“
Také ke vzezření evangelického chrámu se české noviny vyjádřily velmi rezervovaně a stroze: „Malba kostela evangelického jest nevkusná a mimo to slohově pochybená. Jinak zařízení jako lustry a kandelábry jsou pěkné“. Naproti tomu Ostrauer Zeitung označil novostavbu za „dílo, či lépe řečeno umělecké dílo, z jehož vznešené, důstojné prostoty vyzařuje atmosféra téměř slavnostní.“ Chrám byl pojat jako jednolodní hala s polygonálním závěrem a 60 metrů vysokou kvadratickou věží; prostý a poněkud strohý zevnějšek obdařený prvky románské architektury odpovídal evangelické tradici. Bochumská továrna na výroku zvonů a produktů z ocelolitiny (Bochumer Verein für Glocken und Gussstahlfabrikate) dodala tři zvony o váze 700, 1080 a 1580 kg, které nesly jména Práce, Luther a Spasitel. K honosnějším částem výzdoby jinak skromného interiéru patřily bezesporu varhany od bratří Riegerů v Krnově a čtyři malovaná oltářní okna s motivy ze života Ježíšova.
Kostel vyrostl v těsné blízkosti nové evangelické fary (vystavěné v roce 1901 na dnešním Husově náměstí), v místě, kde se i přes vznik poměrně vysoké domovní zástavby v jeho bezprostřední blízkosti v meziválečném období dodnes plně uplatňuje jako výrazná dominanta. Za tuto skutečnost lze především vděčit úsilí zaměstnance zdejšího městského stavebního úřadu a bratra jednoho z architektů, Ignaze Faigla, původce zastavovacího a regulačního plánu území asanované nechvalně známé Krausovy kolonie a bezprostřední blízkosti starého městského hřbitova (dnešního Husova sadu). Činžovní domy, vystavěné na tomto místě v letech 1910 – 1911 opět podle návrhu jeho bratra Ludwiga vytvořily posléze s evangelickým kostelem jednotný urbanistický celek, jemuž budova evangelického chrámu jednoznačně vévodí.
Jozef Šerka, Evangelický kostel (Moravská Ostrava, Českobratrská ulice). List ze sborníku k výstavě Sakrální architektura Ostravy, otevřené v prostorách vstupní haly Nové radnice dne 1. září 2003

g) V jakém stylu?

… Působivost kostela v Moravské Ostravě, vystavěného v letech 1905-1907 podle návrhu vídeňských architektů Karla Trolla a Ludwiga Faigla, je založena na redukci motivů severoněmecké cihlové gotiky, románských i dalších historických vzorů, až k „nehledanému, archaicky prostému tvaru“ (pozn. Jindřich Vybíral, Zrození velkoměsta. Architektura v obraze Moravské Ostravy 1890-1938. Ostrava 1997, s. 20. Soudím však, že hmotová skladba stavby je gotizující, byť v redukované podobě. Viz též Marcela Gavendová, Sakrální architektura Ostravy 1880-1914. Průmyslové obce a jejich chrámy (diplomní práce). Olomouc 1999, s. 39: „Přes zřetelnou snahu modernizovat historizující architekturu však evangelický kostel vnímáme spíše jako konec historismu než začátek moderny.“). Způsob redukce středověkých vzorů je blízký stylu mnichovského architekta Theodora Fischera, který se od stavby kostela Vykupitele v Mnichově-Schwabingu (1900-1901) stal jedním z nejvlivnějších autorů protestantské chrámové architektury ve střední Evropě.
Aleš Filip, Secesní chrámy na Moravě a ve Slezsku. Sakrální výtvarné umění kolem roku 1900. Brno 2004, s. 81-82, 227

7. CO PSALY O KOSTELE NOVINY?

[…]

8. DALŠÍ ZAJÍMAVOSTI O STAVBĚ KOSTELA

[…]

9. LITERATURA

[…]