Karel Fon

Karel Fon, člen ostravského sboru, v červenci 2023 oslavil významné životní jubileum. Spolu se svou ženou Zdenkou, byli dlouhá léta pilíři našeho společenství. Je to také blízký přítel mého otce, který mě zná od mého narození a mě zase pojí kamarádství s jeho jedinou dcerou Klárou. A proto si mu dovoluji v rozhovoru tykat.

Jaká je tvoje nejstarší vzpomínka na ostravský sbor?

Nedělní škola. Čtyři, nebo dokonce šest skupinek v kroužcích kolem stěn Sálu Třanovského. A na zdi tabulky v rámečcích se jmény a zlatými hvězdičkami za účast.

Byl jsi ostravským kurátorem dvacet let (1979 až 1999) jakou proměnou procházel v této době ostravský sbor? Začínal jsi v době komunismu a končil jsi již v demokracii...

Opravdu – půl na půl. Ale určité dělení tohoto dvacetiletí vnímám v souvislosti s faráři, kteří zde v té době byli A také objektivní pohled na život a proměny sboru bych nepopsal jinak než na panelech ke 100. výročí sboru.
Bratr farář Karel Veselý skončil službu v Ostravě v roce 1979, takže mé kurátorování se krylo nejvíc s dobou bratra faráře Ludvíka Klobásy (1979-94). On zastával vedení všech sborových činností – od kazatelské, pastorační, jako správce sborového domu, až po kostelnické a mnoho dalších, plus kontakty ekumenické a seniorátní úkoly. Byl jsem jakýmsi jeho asistentem, pomocníkem, „dablérem“, když 24 hodiny denně nestačily a v jedné osobě nemohl být současně na více místech.
Sborová činnost nebyla nijak výrazně umenšována tlaky z vnějšku, bratr farář se u státních úřadů snažil vždy uhájit práva církve. Víc to byl odliv členů, co sbor ochuzovalo. Obavy z negativního kádrového profilu, ateistická propaganda. 
I v 80. letech se však konala ekumenická shromáždění – alianční modlitební večery a uctění odkazu M. J. Husa, s velmi početnou účasti, i setkávání neformální na osobní bázi. Fungovala ekumenicky poskládaná kazatelská stanice v Hlučíně. Tak trochu ilegálně (s pojmenováním pro úřady stravitelným) se konala setkání mládeže, kurzy, tábory, brigády.
Listopad 1989 vnesl očekávání a naděje. Euforie ze svobody se projevila hned otevřenými diskusemi v Křesťanském fóru, angažovaností ve veřejných funkcích doposud umlčovaných aktivních křesťanů, vstupem církve do sociální práce…
Práce Diakonie byla započata již v roce 1990. Ale proměna dobrovolnického entuziazmu v profesionální organizaci sociální služby nebyla jednoduchá, ani bezbolestná.
Jistě, že jsme nečekali, že teď bude kostel praskat ve švech, ale určité zklamání z toho, že lidé nenašli cestu zpět do církve, to určitě bylo (a je).
Odchod bratra Ludvíka Klobásy do důchodu v roce 1994 znamenal pro sbor tříleté období bez faráře. Doba, kdy presbyteři i mnozí ostatní členové sboru se museli více aktivně zapojit. Kazatele, profesionální i výpomocné, jsme měli „v zásobě“, občas přijel i bratr Klobása, program sboru nebyl redukován.
Netušil jsem, že to bude tak velký problém najít někoho, kdo by chtěl zkusit práci v našem sboru. Ale byl. Desítky farářů jsem oslovil, mnoho osobně navštívil. Byla to ovšem situace, kdy po době nutných složitých státních souhlasů se přesuny farářů daly do pohybu. Kdo chtěl změnil a pak už zájem nebyl.
V našem sboru absolvoval vikariát bratr Aleš Wrana, který přijal kandidaturu a byl zvolen za faráře sboru v roce 1998. Byl jsem (ve svých očích) zkušený církevní funkcionář a možná jsem držel a prosazoval některé zvyklosti a své důrazy a komplikoval mu jeho farářské začátky.
V roce 1999 došlo ke sloučení vítkovického sboru s ostravským. Nezdálo se mi to nutné, ani moudré; existence dvou sborů v Ostravě měla svůj smysl a historii. Ale stalo se, a dnes už mnozí ani neví, že to bylo jinak.
Zvolením nového staršovstva ve sloučeném sboru skončila moje kurátorská kariéra.

Byl jsi dlouhá léta nejen ostravským kurátorem ale i náměstkem seniorátního kurátora, jak jsi vnímal rozdíl mezi těmito dvěma funkcemi?

Je to něco jiného. Seniorátní výbor je instituce, která je pokládána za zbytečnou, ale když uplatní své pravomoci, dodržuje Církevní zřízení a Řády slízne kritiku, že omezuje sbory a nařizuje nesmysly.
Nastoupil jsem do SV v době vzniku Personálního fondu, kdy se začalo vážně přemýšlet o finanční odluce od státu, nevědělo se, jak to bude, ale bylo jasné, že to tvrdě dopadne na malé, finančně slabé sbory. Nebylo (a stále není) snadné vysvětlovat ekonomickou situaci církve, změny, které musí nastoupit. Kde se nám to nepodařilo už před těmi 20 lety, tam je to dnes velký problém.
Kurátor sboru může mít ze své práce radost a uspokojení: když má dobré spolupracovníky, problémy se daří vyřešit, sbor žije, v lepším případě roste…
Člen seniorátního výboru je na tom hůř: nese si sebou traumata sborů, kterým nemůže svými silam i pomoci.

Co bys popřál ostravskému sboru/církvi pro další léta?

Dnes, Bože, církev nevěrnou
pozvedni z její bídy,
upínej víru statečnou
k Pánu, jenž církev řídí.
Buď její stráží nocí, dnem
a nedovoluj žádným zlem
překazit svoje dílo. (NEZ 683.3)

Církev tvá ať se stane
domovem lidem všem,
místem, kde jsme si blízcí
v Ježíši, bratru svém,
kde se svátek lásky stále světí,
kde se sdílí všechny Boží děti.
(NEZ 769.3)

Děkuji za rozhovor
Marta Machová