Jana Hašková

20. září 2023

Kurátorka sboru z let 2004-2010, více než 50 let členka staršovstva, vzpomíná na ostravský sbor.

Jana Hašková
20. září 2023 - Jana Hašková

1946-2023

Chce se po mně, abych zavzpomínala na tu neskutečně dlouhou dobu; je to odvaha, že jsem na to přistoupila a omlouvám se všem, jejichž vzpomínky se neshodují s mými.

Začnu zářím 1946, kdy jsme se přestěhovali do Michálkovic a já začala chodit do třetí třídy. Byla to pro nás všechna veliká změna. Z malé vesnice, která teď už patří k Velké Praze, do průmyslového města. Stejně tak z malého sboru v Neratovicích – Libiši do daleko většího v Ostravě. Do kostela jsme jezdili na kolech nebo chodili pěšky. Protože to bylo za války a 30 km od Prahy, nebylo to ani vždy možné. Nicméně to byl můj rodný sbor, ve kterém uzavřeli rodiče manželství a já i bratr byli pokřtěni. Kdykoli jsme později o prázdninách přišli na bohoslužby,
bratr farář Hladký i jeho manželka nás radostně vítali.

A teď jsme z Michálkovic do Ostravy jezdili tramvají (trolejbusy je vystřídaly mnohem později). V té době bývala Nedělní škola až po bohoslužbách, takže pro nás děti bylo to nedělní dopoledne hodně dlouhé. V sále Třanovského bývalo společné zahájení pro všechny věkové skupinky, pak na levé polovině sálu byly tři skupinky děvčat, na pravé chlapců. Nejstarší – předkonfirmačního věku odcházeli – do presbyterny. Každá skupinka měla svou kontrolu účasti, na zdi byly nástěnky se jmény. Bývalo to tady jako „v židovské škole“. Učitelé měli hodně práce, aby moc nerušili ostatní – v každé skupince bylo minimálně deset dětí. Učilo se z přípravek pro NŠ vydávaných Synodní radou. Také jsme měli legitimace, kam se zaznamenávala účast a kde byl pro každou neděli Zlatý text, který se vázal k výkladu. Ten na společný závěr všichni několikrát zopakovali. Farářem byl tenkrát Jaroslav Kantorek, který učil náboženství na školách v Ostravě, do Michálkovic dojížděla diakonka Bohumila Golová, později provdaná Lapuníková.

Konfirmovaná jsem byla 25. května 1952, byla to poslední konfirmace br. faráře Kantorka, po něm nastoupil Jan Košťál. Konfirmační verš byl vepsán do brožované knížky „V nový život“ od Jana A. Pellara a byl to verš Mat. 25, 13 „Bdětež – nevíte dne ani hodiny, v kterou Syn člověka přijde“. To už jsme ale bydleli blíže kostelu. V Michálkovicích jsem ukončila pátou třídu a pak jsme se přestěhovali na rozhraní Moravské Ostravy a Přívozu na Myslbekovu ul. a do kostela jsme chodili pěšky.

Jak to vypadalo na faře? V suterénu byl byt kostelníka. Pan Slivka byl menší postavy, ale dovedl na nás děti i pořádně křiknout. Kancelář byla v presbyterně, v dnešní kanceláři byl byt. Co pamatuji já, tak tam bydlel diakon Hromádko s rodinou, jehož syn Daniel učil Nedělní školu. (O prázdninách v roce 1949 nebo 1950 nás vezl tři děvčata na Rusavu, kde ve škole probíhal tábor našeho seniorátu.) V celém prvním patře byl byt faráře, tenkrát ještě nerozdělený. Kantorkovi měli syna a dceru, takže pro čtyři lidi opravdu veliký byt. V obývacím pokoji přijímal br. farář návštěvy. Košťálovi byli už mnohem početnější rodina, celkem 10 členů už zaplnilo byt daleko více. Podle bratra vikáře se daly řídit hodinky, přesně v 8,30 vyšel ze sakristie a celá jeho rodina musela sedět v lavici. Bratr Košťál neměl ještě farářskou zkoušku, tak já ho znám jako vikáře.

Hned po konfirmaci jsem dostala na starost prostřední skupinku chlapců a začala jsem chodit do Dorostu. Schůzky jsme mívali v presbyterně, kancelář již byla v upravených prostorách na faře, kde se ubrala jedna místnost z bytu. Presbyterna byla využívána většinou mládeží. Ale konaly se zde i schůze staršovstva, sestry se zde scházely k ručním pracím – pletly šály, ponožky a jiné, to se pak posílalo do domova v Sobotíně, kde byli senioři z našeho seniorátu. Do vánočních balíčků pekly sestry „z Marty“ (jak se jmenovalo jejich společenství) perníky a vánoční cukroví. Každý sbor měl určený počet, balíčky nebyly adresné, ale každý senior byl obdarován. Do Sobotína je odvážel autobusem někdo z mladých presbyterů.

Každý rok jsme s NŠ jezdili na výlet, kterého se zúčastňovali nejen rodiče dětí, ale i členové sboru. Někdy se musely do autobusu přidávat i židle, nebo jely autobusy dva. Ale kromě těchto výletů jsme v neděli odpoledne jezdili na kolech do okolí Ostravy. Scházeli jsme se u kostela a cíl naší trasy byl předem domluven. Provoz na silnicích se tehdy nedal srovnat s tím dnešním. Cesty byly volné a tak jsme mohli naše vyjížďky, kterým jsme říkali „Závod míru“, absolvovat bez problémů.

Schůzky Dorostu tehdy vedl většinou bratr Košťál. Když nemohl, tak někdo ze „sdruženců“. Býval vždy duchovní začátek a pak různé hry, na to jsme se my mladší vždy těšili nejvíc. Vytvořila se dobrá „parta“, slavili jsme společně i narozeniny. Nejvíce bylo narozenin v červenci, tak vznikli tzv. „červencoví“. Byla to docela velká skupina, do menšího bytu jsme se nevešli, tak pak posloužil i Třanovského sál. Zde jsme se scházeli i na Silvestra, připravili jsme si program, donesli nějaké dobroty a také losovali verše, které připravil kazatel. A vzpomenu také vánoční besídky. Nebyly to hry, jak je dnes zvykem, ale básničky, biblické verše, hudební produkce, kde každé dítě mělo prostor. Sál se vždycky naplnil příbuznými, někdy bylo nutné přidat židle i z presbyterny. Všichni účinkující dostali knížku, které se objednávaly v Kalichu, který každý rok vydal něco pro děti. A samozřejmě nějaké „dobrotky“ – bonbony, oplatky, ovoce… Na balíčky dětem přispívali členové sboru, co chybělo, dodalo se ze sborových peněz.

Z dorostu jsme přešli do Sdružení. Zde bylo více biblického programu, ale i na ty hry došlo. Z dospívajících se postupně tvořily páry, z mnohých pak i manželé. Také moje manželství zde dostalo základ. Nikdy by mě ale v dorostu nenapadlo, že si jednou vezmu „sdružence“ Lubomíra Hašku, vždyť byl skoro o 7 roků starší! A nakonec z toho bylo téměř 60 roků společného života a rodina se třemi dětmi. Oddával nás br. Lejdar, který v té době Ostravu administroval z Vítkovic.

Nedělní školu jsem učila i jako vdaná, jen když jsem byla na mateřské, tak mě střídala většinou Miluška Krupová – Poskerová. To už zdaleka nebyl plný sál, pro všechny věkové skupiny stačila presbyterna, a probíhala v čase bohoslužeb.

Za působení br. f. Veselého se farský byt rozdělil na dva menší. Nejdříve zde s nimi bydleli Jan a Vanda Nedbalovi, pak za br. f. Klobásy se sem přistěhovali Hánovi jako důchodci.

Manžel jako inženýr – silničář pracoval v různých institucích, ale stále to mělo souvislost s dopravou. Když byl na radnici na odboru dopravy, byl zvolen do staršovstva.

V době totality na církve „dohlíželi“ církevní tajemníci. Faráři byli občas předvoláni a museli se zodpovídat za různé akce. Když se pánům tajemníkům něco nelíbilo, měli moc i zbavit duchovního souhlasu k vykonávání jeho povolání. To se v Ostravě naštěstí nestalo, zdejší tajemník ledaco toleroval. Neměli však rádi, když pracovníci státní správy se angažovali v církvi. A tak br. Haška (manžel), který pracoval na odboru dopravy MNV a zároveň byl členem staršovstva, se po konzultaci s br. farářem rozhodl již dále nekandidovat a dát příležitost mě. A tak jsem se stala členem staršovstva. Zažila jsem kurátory Bohuslava Jelínka, Antonína Plachého, Karla Fona, Tomáše Jelínka, sama jsem byla kurátorkou, vystřídal mne Honza Krupa a nakonec Michael Waloschek. Když jsem přišla do staršovstva, patřila jsem k těm mladším, většinu schůzí jsem jen poslouchala, co zrovna starší řešili a rozhodovali. Všechny jsem ze sboru znala, v téměř každých volbách někdo stávající odešel a nahradil ho mladší. Jedno nebo dvě funkční období jsem zde byla i s mojí maminkou a později i s dcerou Pavlou, to jsme musely žádat seniorátní výbor o tzv. dispens. Velmi výraznou tváří ve staršovstvu byl bratr ing. Jan Chleboun, který byl zapisovatelem. Ať se probíralo cokoliv, on vždy skončil u ekologie a životního prostředí. (Tehdejší Ostrava se nedá srovnávat s dnešní. Tuny popílku byly všude.) V životě sboru se žádné veliké změny nekonaly. Jak odcházeli staří, přicházela nová generace, počty se pomalu snižovaly, ale aktivit bylo stále dost. I když se zrušily večerní nedělní bohoslužby, dlouho ještě zů staly středeční – uprostřed týdne – kromě biblické hodiny. V seniorátu konventy, presbyterní konference, většinou jsem se jich zúčastňovala. Několik období jsem byla členem seniorátní Pastýřské rady. Naštěstí jsme nic závažného nemuseli řešit. Většinou jsme se sešli při konventech a napsali hlášení na Synodní radu. Drobné problémy se řešily zde, do Prahy se to nedostalo.

Po odchodu br. faráře Veselého do důchodu jsme byli neobsazeni. Kurátor Karel Fon zajišťoval chod sboru, než byl zvolen vítkovický farář br. Klobása naším farářem v Ostravě.

V bytě u kanceláře se měnili podnájemníci. Byli to vikáři Jan Zátorský, Josef Hromádka. Když se Jan Zátorský oženil, bydlel zde i s rodinou několik let, než se odstěhovali do Stříteže, kde byl zvolen farářem. Poslední, kdo vedle kanceláře bydlel, byli asi Karel a Věra Kynčlovi s Honzíkem. Po jejich odstěhování se byt zrušil a přestavěl do nynější podoby. Má zde své místo sborový archiv a je zde hostinský pokoj a druhá místnost kanceláře.

Každý rok se kromě výletů NŠ konal také sborový zájezd, někdy i dvoudenní. Dopravu dlouho zajišťoval br. Pelikán, který byl řidičem DPO a tak autobus nejen zajistil, ale sám řídil. O zájezdy býval vždy veliký zájem, navštívili jsme docela dost našich sborů v různých seniorátech naší církve a samozřejmě k tomu patřila i okolní příroda a kulturní památky.

Manželé Klobásovi byli bezdětní, o to víc se angažovali ve sboru. Bratr farář byl i seniorem našeho seniorátu, fara byla vždy otevřena pro každého příchozího. Sestra Klobásová byla zaměstnána ve vědecké knihovně a záleželo jí na pěkném vzhledu sborových prostor. Pečlivou paní Novákovou, která bydlela nahoře ve sborovém domě a uklízela sborové prostory, a to v sále byly ještě parkety, které drátkovala a pastovala nejméně 2x ročně, vystřídalo několik uklízeček z venku. Ty už tak pečlivé nebyly a tak po nich sestra Klobásová ještě úklid dokončovala. V sále se dělala nová podlaha, zřídilo se bezbariérové WC. Při výměně parket za kabřince se hodně zapojila i naše mládež a nebyla to poslední změna. Dnešní podoba celého sálu, nejen podlahy je podle návrhu manželů Barbory a Jiřího Veselých.

Bratr f. Klobása byl v Ostravě 15 let a na důchod se odstěhovali s manželkou do Chrudimi, kde církev měla hned vedle kostela a fary dům s malometrážními byty pro faráře – důchodce. Kurátorem v té době byl Karel Fon, já místokurátorka. Čtyři roky trvalo, než se podařilo pro Ostravu najít faráře. Bratr Klobása po celou dobu 1x měsíčně jezdil do Ostravy, aby zde sloužil bohoslužby. Vždy se ubytoval na faře v hostinském pokoji, odmítal nabídky členů sboru na nocleh u nich doma. Přijal pozvání k večernímu posezení s večeří, ale nocoval na faře. Když byl u nás, zvali jsme vždy ještě někoho ze sboru, ať se zúčastní besedy s ním. Vždycky mi radil, že máme hledat faráře z našeho kraje, jinak, že Ostravu neobsadíme. To se podařilo, až když končil studia Aleš Wrana, který přišel s manželkou Romanou. Za nedlouho k nim přibyla dcerka Sára. Po dobu jeho ročního vikariátu nás administroval Vlastimil Kovář, stejně jako sbor Vítkovický. Tam nastaly problémy finanční. Pro bohoslužby měli pronajatý kostel od československé církve husitské, která jim stále zvyšovala nájem. Už to pro ně nebylo únosné a hledali řešení své situace. Kazatelem zde byl Roman Mazur, ten ale neměl ještě dokončená studia, proto ta administrace. Řešením jejich situace byl návrh na sloučení obou sborů v jeden, ale s podmínkou, že s nimi přijde i jejich kazatel Roman Mazur. Tak od roku 1999 má Ostrava dva faráře.

Rodinný dům na Karpatské, který Mazurovi obývali, byl otevřený pro schůzky mládeže, setkání maminek s dětmi, protože za pěkného počasí byla hojně využívána zahrada, která byla u domu.

Myslím, že sestry a bratři z Vítkovic se do Ostravského sboru dobře začlenili, brzy se smazaly rozdíly. Ani mezi kazateli nebylo cítit žádné napětí. Kurátorem byl Tomáš Jelínek, který odmítl znovu kandidovat, a tak po dlouhém přesvědčování jsem se nechala přemluvit a byla jsem zvolena kurátorkou já.

Kostel a faru jsme měli v pronájmu od státu a ten chtěl, ať starost o něj přejde na uživatele, tj. na ČCE i SCEAV. Na úřední listině o našem vlastnictví jsem tak podepsaná i já. Už tehdy jsem říkala, že jednou naši potomci budou na nás vzpomínat s výčitkami, protože v obou sborech ubývá členů a údržba jinak krásného kostele bude stále finančně náročnější. Ještě padá na mou hlavu, že v tomto období staršovstvo odsouhlasilo pro faráře jednu volnou neděli v měsíci. Byli přeci dva a oba nemohou mít najednou bohoslužby. Farář tak bude mít jeden volný víkend pro rodinu. Tehdy si mě senior Červenka vzal na paškál, co jsou to za novoty, že když farář neslouží ve svém sboru, v seniorátu je více sborů, které by jeho službu rády uvítaly, vždyť neděle je pro faráře přece pracovním dnem. Nicméně seniorátní výbor to nakonec schválil a tato praxe v našem sboru trvá už automaticky nadále.

Když Roman Mazur dostudoval, začal přemýšlet o samostatném působení na sboru, nejlépe v Praze. Podařilo se mu to a rodina Mazurova již se třemi dětmi se s námi rozloučila a odstěhovala se do Libně, kde jsou dosud. Karpatská zůstala prázdná, ale ne na dlouho, odkoupila ji naše Diakonie a po úpravách je zde domov pro matky s dětmi – Debora. Za peníze za ni byl zakoupen byt na Husově nám. č. 6, který měl sloužit jako byt pro 2. kazatele. Toho jsem usilovně hledala i já jako kurátorka. Oslovila jsem snad 60 farářů písemně, telefonicky, ale nedařilo se.

Mezitím absolvovala roční vikariát Radmila Včelná. Na její návrh začalo pravidelné posezení u kávy a čaje po bohoslužbách a myslím, že i kavárnička na faře dopoledne v týdnu. Nastoupila na Valašsko do sboru v Jasenné, odkud pak přešla do Brna. Moje hledání pak dospělo ke zdárnému konci. Tehdy ještě byla ve staršovstvu Jana Jančová, jejíž syn byl farářem v nedaleké Orlové. Informoval maminku, že na Valašsko přišli ze Zelova manželé Jelinkovi a že jejich dcera Ewa, která v Polsku vystudovala také teologii, má zájem nastoupit vikariát v Česku. Nemeškala jsem a urychleně dala tuto zprávu Aleši Wranovi a podařilo se dostat Ewu Jelinek na vikariát do Ostravy. Na slavnost instalace přijela celá její rodina i s babičkami, jedna z Polska, druhá z Valašska. Tak jsem jí nabídla, že ji budu adoptovat za vnučku, aby měla jednu babičku blízko sebe. Tak se stalo, a když jsme později zjistily, že máme narozeniny ve stejný den, slavily jsme je u nás společným obědem. 

Aleš Wrana po 10 letech v opakovaných volbách byl zvolen na pět let a pak už nechtěl znovu kandidovat. Tak sestra Ewa byla na sboru sama, zvládala to dobře, vdala se, a to už kurátor M. Waloschek řekl, že musíme hledat druhého faráře. Že by se mohlo stát, že budeme úplně bez něj, kdyby šla sestra farářka na mateřskou dovolenou. Toho jsem se já už odmítla zúčastnit, tak se skupinka presbyterů dala do práce. Představilo se několik kandidátů, ale žádný nezaujal členy sboru natolik, že by souhlasili s jejich volbou. Až z Humpolce se přihlásil Pavel Šindler. Byl zvolen, přestěhoval se s rodinou na faru, ale po 5 letech v opakované jakési zmatené volbě nebyl zvolen. Po zákroku seniorátního výboru se měly volby opakovat, ale bratr f. P. Šindler rezignoval...

Já se ještě ve vzpomínkách vrátím o 30 let zpět. Když jsem v 54 letech odešla do důchodu, nabídla jsem své služby sboru jako uklízečka, protože ta stávající byla velmi nespolehlivá a úklid podle toho vypadal. Tak jsem 14 let měla v péči všechny sborové prostory včetně farní kanceláře, v případě potřeby i kostel. Mezitím se do Ostravy přestěhovala se třemi dětmi Jana Sabóová a měla zájem o kostelnictví. Té jsem v mých 70 letech předala i úklid sborových prostor... Kromě úklidu jsem také několik let jezdila vařit s bratrem A. Plachým do Prahy na kurzy. Byl to týdenní kurz pro laiky a pak farářský. Mezi nimi jsme měli sobotu volnou a to jsme navštěvovali v Ďáblicích manžele Veselé (vždycky s krabicí věnečků, které Tonda na závěr kurzu pekl a ty byly!)

Než ukončím tyto vzpomínky, tak bych měla skromně přiznat, že jsem v roce 2011 obdržela čestný titul „Dobrovolnice roku 2011“. Ocenění jsem převzala v Obecním domě z rukou synodního seniora Joela Rumla. A v roce 2017 mi byla předána pamětní medaile vděčnosti za celoživotní zvěstování Božího lásky a obětavou službu církvi. Text na medaili je z 1. Petr. 4, 10: „Každý ať slouží druhým tím darem milosti, který přijal“. Tak na celém mém životě se to muselo projevit, nemohla jsem dar milosti nechat ladem. A do třetice – velice mě dojaly naše poslední konfirmandky, když si mě vybraly, abych je přivítala ve sborové rodině.

Končím své působení ve staršovstvu spolu s několika dalšími presbytery ke dni Výročního sborového shromáždění 26. března 2023. Děkuji za všechna ta léta prožitá v Ostravském sboru tomu, který mě po celý život vedl a věřím, že bude i nadále.

Jana Hašková

(otištěno ve Zpravodajích 4-9/2023)


  • Při příležitosti Evropského roku dobrovolnictví 2011 na základě rozhodnutí pracovní skupiny Dobrovolnictví v církvích a náboženských společnostech se stala nositelkou čestného titulu Dobrovolnice roku 2011.
  • Při bohoslužbách v neděli díkůvzdání 1. října 2017 obdržela z rukou druhého náměstka synodního seniora Ondřeje Titěry Medaili vděčnosti ČCE. Staršovstvo tímto krokem vyjádřilo uznání za její celoživotní zvěstování Boží lásky obetavou službou v církvi. Sestra Jana dlouhodobě a obětavě slouží v našem sboru. Je nám všem příkladem neokázalé křesťanské lásky k bližnímu.