Pečovatelská služba našeho střediska Diakonie

Jmenuji se Marcela Pokorná a jako pečovatelka pracuji ve zdejším středisku čtvrtý rok. Byla jsem vybrána, abych Vám přiblížila náš běžný pracovní den.
Ráno po příjezdu na pracoviště si vyzvedneme klíče jednotlivých klientů, pokyny na celý den a za jakéhokoli počasí se vydáváme napříč Ostravou, ne pěšky, ne autem, ale městskou hromadnou dopravou.
Každá pečovatelka má průměrně 3 až 6 klientů (podle obtížnosti) a běžnou osmihodinovou pracovní dobu. Také se vždy jedna z nás účastní služby o víkendu. Tato služba se pravidelně střídá.
Ke klientům se dostáváme na předem domluvenou dobu a naše skutečná práce začíná.
Z centra města se vydám tramvají na okraj Poruby, kde bydlí má první klientka. Paní je nepohyblivá, proto postupně dělám vše potřebné od hygieny, podání léků až po snídani a obvykle se najde čas i na kus řeči. Po hodině a půl odcházím dál do centra Poruby, kde žije má v pořadí druhá klientka pro tento den. Tu vykoupu a následně provedu úklid dvoupokojového bytu. Když odcházím, musím spěchat, abych stihla do 11 hodin vycházku paní, která mě už netrpělivě čeká. Musíme to stihnout do oběda, který se v domově důchodců podává ve 12 hodin. Pak opět hurá na tramvaj, jedu do Zábřehu podat oběd klientovi, který nechce trávit čas u jídla úplně sám. Potom už je to jednoduché: cestou nakoupit a následně donést nákup paní, která bydlí na Fifejdách. Můj pracovní den je skoro u konce, ještě odevzdat klíče a požadavky klientů paní vedoucí a hotovo.
Naše služby, ba ne, nemohu říci jen služby, ještě lépe naše povolání není jen o fyzické pomoci, ale také o tom sžít se s nemocným nebo starším člověkem. Snažíme se s klienty promlouvat o jejich starostech i radostech. Dát jim najevo, že nejsou na strasti tohoto světa sami. Dát jim, alespoň dočasně, kus svého času i kus svého srdce.
Jak to však bývá, vše jednou končí. Tak i my se musíme umět se svými klienty rozloučit, až přijde jejich čas. Jsou to těžké chvíle, ale vzpomínky na „našeho človíčka“ vždy zůstanou.
Jednou týdně je porada všech pečovatelek, kde projednáváme připomínky klientů i naše.
Myslím si, že když se budeme k sobě chovat všichni tak, jak to má být, zjistíme, že svět začíná mít opravdu růžový nádech.
A co říci na závěr? Snad jen to, že pro nás všechny, kteří zde pracují, není naše práce pouze povoláním, ale je to kus života, který dáváme druhým.
Marcela Pokorná

Článek je přepisem příspěvku předneseného při setkání zaměstnanců Diakonie a členů sboru v neděli 26. září. (pozn. redakce)