Jedna zkušenost

V posledních několika letech navštěvovalo náš sbor několik lidí, kteří patřili ke spodním sociálním vrstvám společnosti – většinou bezdomovců. Někteří vydrželi chodit několik měsíců i několik let.
Určitě mezi nás nezapadli snadno. Ale zjistili jsme, že dovedeme být otevřené společenství přinejmenším v tom smyslu, že se k ním neotáčíme zády. Někteří z nás se s nimi dovedli dát do řeči, zajímali se o jejich osudy, snažili se jim nějak pomoci.
V naprostí většině se nám ti lidé zase ztratili. Půjčili si od několika lidí peníze, nevrátili je a potom se už neukázali.
Popisuji to tak stroze proto, že se snažím zobecnit naší zkušenost hned s několika takovými lidmi. Vypadá to, jako by opakoval stále stejný vzorec. Někdo by řekl, že jsme hloupí a naivní. Nebylo by divu, kdyby byli ti, kdo se snažili pomoci, naštvaní nebo zatrpklí.
Ale, Bohu díky, nakolik vím, není tomu tak. I od vás, kteří jste takto přišli o nějaké peníze, slyším, že jich neželíte. Že se na dlužníky nehněváte a dovedli byste je přijmout, kdyby se ve sboru zase objevili. Že jste to všechno odevzdali Bohu: i ony dlužníky, i nevrácené věci a peníze, i pocit vlastního zklamání.
Myslím, že to je pro náš sbor jedna velká duchovní zkušenost. Věřím, že se tady může naplnit to, co slíbil Ježíš: „A tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí.“ (Mt 6,4)
aw