K zamýšlení: Častější vysluhování večeře Páně?

Communion.gif (302×287)K návrhu, který vzešel od člena sboru, a kterým se zabývalo staršovstvo (viz Usnesení), a o kterém by mělo rozhodnout sborové shromáždění, chci uveřejnit výpisky z širší teologické úvahy. Jejím autorem je Pavel Filipi, profesor praktické teologie.
aw

SLOVO A SVÁTOST
…Na tomto místě se soustředíme na citlivý problém v evangelické tradici: Zda je spojení bohoslužby slova a bohoslužby stolu nezbytností – nebo jinak řečeno, zda bohoslužba bez
večeře Páně je „torzem“, jak bylo opakovaně vyjádřeno. Jakkoli autor sdílí tento názor, spěchá zároveň ujistit, že „torzovitost“ bohoslužby bez večeře Páně neznamená její bezcennost. Cosi ji chybí, je v jistém ohledu deficientní, ale pokud se v ní řádně zvěstuje evangelium a konají modlitby, není beze smyslu, významu a užitku. Občasné slavení stolu Páně má v evangelických církvích dlouhou historii. Nemůžeme se však v této věci dovolávat ani Luthera ani Kalvína. Zejména o Kalvínovi je známo, že jeho přáním bylo, aby se večeře Páně konala pravidelně každou neděli, ale nepřekonal v té věci odpor ženevské městské rady (..).
Samozřejmě můžeme pro první dobu reformačního zápasu uznat pro nečasté vyluhování určitý důvod pedagogický: Církevní lid bylo třeba navyknout na nové pojetí a náplň večeře Páně a postupně jej naučit chápat její rozdíl od dosavadní mše. (..) Je však téměř jisté, že důvody, kterými se to později obhajovalo a obhajuje, jsou druhotné a dodatečně uplatňované. Platí to především pro pocit, že častým opakováním by večeře Páně „zevšedněla“. Zde je „zpětná projekce“ zcela zřetelná. Tím, že vysluhování večeře Páně bylo rezervováno jen pro „svátečnější“ příležitosti, obklopil je nimbus něčeho mimořádného, co by nemělo být vydáno všanc nějaké pravidelnosti. Je zajímavé, že podobná obava se netýká např. pravidelné modlitby Páně; je zde také nebezpečí zevšednění? Jeden z nejvážnějších argumentů proti časté večeři Páně zní, že ona obsahově nedodává nic dalšího ke zvěstovanému Božímu slovu; kázání postačuje, aby bohoslužba byla tím, čím být má. To v zásadě platí, přesto však neodpovídá na otázku, proč tedy večeři Páně vůbec konat. Odpovědi byly hledány a nalézány různé. Ta nejčastější je, že ve večeři Páně se nepodává jiné slovo, nýbrž podává se jinak, totiž ve viditelné a hmatatelné podobě. Svátost je „viditelné Slovo“. Večeře Páně pak je jakousi inscenací evangelia, prezentací duchovních skutečností, které bychom jako lidé tělesní jinak těžko chápali. (..) Večeře Páně není pouhá demonstrace, nýbrž v ní „viditelné znamení.. je neoddělitelně spojeno s jeho pravdou a podstatou“. Ale co je touto „pravdou a podstatou“? Klíčová je pro oba reformátory, Luthera i Kalvína, myšlenka nezastupitelně osobní, ano tělesné participace na Krista, který ve svaté večeři dává sám sebe a dary své spásy. (..) Tuto myšlenku osobního společenství s Kristem s velkou vehemencí zastával i Luther a v Kázání o svátosti těla a krve rozvedl do otázky, kterou zde sledujeme. Ano, obsahem se svátost od kázání neliší; v obojím jde o totéž evangelium. „Je zde však jistý rozdíl. Když kážu smrt Páně, je to veřejné kázání ve shromážděném sboru a nikomu to neurčuji obzvláště; kdo se chopí, ten se chopí. Ale když podávám svátost, pak ji přivlastňuji obzvláště každému, kdo ji přijímá, aby měl odpuštění hříchů, které mu Kristus vydobyl svou smrtí a které se ve sboru káže. To je něco víc než veřejné kázání.“ Tolik reformátor Luther v šestnáctém století. A katolický liturg František Kunetka v jednadvacátém století přizvukuje: „Ve svátosti.. jednotlivec osobně vystupuje jako ten, kdo se Bohem nechal oslovit. Kazatel mluví ke všem, svátost je však udělována jednotlivci. Při slyšení zvěstování se mohu od slyšeného vnitřně distancovat a říci: to, co slyším, se mě netýká. Jestliže přijímám svátost, už to takto říci nemohu.“ – V tomto smyslu přidává účast na večeři Páně ke kázání významný prvek „konfesorský“. (…)
Pavel Filipi