Biblický úvodník – Zpravodaj 4/2014

SEN

On ‚na svém těle vzal naše hříchy‘ na kříž, abychom zemřeli hříchům a byli živi spravedlnosti. ‚Jeho rány vás uzdravily.‘ Vždyť jste ‚bloudili jako ovce‘, ale nyní jste byli obráceni k pastýři a strážci svých duší.

1. Petrův 2,24-25

Celkem nedávno se mi ve snu zdál ten kopec. Golgota. Ale v tom snu byl kříž postaven pro mě. Svým životem jsem podepsala vlastní rozsudek smrti. Během soudního procesu žalobce nezapomenul na žádné z mých provinění. Začal dost nevinně: polopravda, nedbalost… Ale už při těch prvních slovech se z obličeje soudce dalo přečíst hrůzu v kombinaci s něčím, co jsem nemohla vysvětlit. Zdálo se mi, že jsem v jeho očích zahlédla slzu… Ale prokurátor neúnavně pokračoval: lži, neúcta k rodičům, falšování, vydírání, krádeže, pomluvy…

Už jsem to nemohla poslouchat. Najednou se ve mně objevily výčitky svědomí. Cítila jsem, že bylo na ně už pozdě, ale byl to pro mne tak nový pocit, že jsem si myslela, že mi pomůže. Můj pláč se proměnil v křik, ale bohužel jsem nemohla přehlušit slova obžaloby. Rozhlédla jsem se po místnosti. Neměla jsem žádného obhájce, a v hledišti seděli jen lidé kterým jsem ublížila. Byli tam všichni moji známí ale mnoho z obličejů jsem nemohla vůbec rozpoznat. Bála jsem se jim podívat do očí.

Slova obžaloby neměla konce. Teprve po dlouhé době jsem uslyšela otázku, která se začala odrážet v mé hlavě jako ozvěna: Cítíte se vinna?

Soudce už nemohl déle skrývat své slzy. Podíval se na mě tak výmluvně… A pak jsem si vzpomněla. Měl oči té starší ženy, kterou jsem oloupila. A toho chudého muže, který požádal o pomoc, ale ji ode mne nedostal. To byly slzy mých rodičů, když zjistili, že jsem je podvedla. Jeho rty vypadaly jak rty mých blízkých, když jsem je zklamala.

Najednou ty rty přísně řekly: Je shledána vinnou, a bude odsouzena k smrti. Pak někdo z publika začal křičet: Ukřižuj, ukřižuj ji!

Byla jsem vyděšená. Věděla jsem, že tento rozsudek je spravedlivý, ale z celého mého srdce jsem prosila soudce o milost. Něco v jeho očích mi dávalo jiskru naděje, zbytky představivosti jsem ho slyšela říkat: Vše je v pořádku, budeš opět volná. Ale to se nestalo. Místo toho jsem slyšela, že na odpuštění je už příliš pozdě. Vzápětí mne odvedli na kříž.

 A pak jsem se probudila.

Když jsem se uklidnila, snažila jsem se vzpomenout na včerejší den. Proč jsem měla zrovna takový sen? Ano, přece zase jsem něco provedla. A hned mi naběhla známá melodie. Jedná z mých nejoblíbenějších. Zpěvník Svítá 79. Hříchy tvý tě jednou doženou. Ano… Ach Bože… odpust mi…

Když písnička končila, usínala jsem uklidněna.

Hříchy tvý na sebe jeden vzal… Hříchy tvý na sebe Ježíš vzal.

Ewa Jelinek