Zamyšlení – 15.3.2020

Zamyšlení k třetí neděli postní, latinským názvem Oculi podle antifony: Oči mé stále vyhlíží Pána. V lidové tradici se této neděli říká kýchavá

Numeri 23, 19 Bůh není člověk, aby lhal, ani lidský syn, aby litoval. Zdali řekne, a neučiní, promluví, a nedodrží?

Ámos 7, 1-9 Toto mi ukázal Panovník Hospodin: Hle, připravuje kobylky, když začíná růst otava. Po královské senoseči, sotvaže otava vzešla, stalo se, že docela sežraly byliny země. I řekl jsem: „Panovníku Hospodine, odpusť prosím! Jak Jákob obstojí? Je tak nepatrný!“ Hospodin byl nad tím jat lítostí: „Nestane se to,“ řekl Hospodin. Toto mi ukázal Panovník Hospodin: Hle, Panovník Hospodin volá, že povede spor ohněm. Ten pozřel obrovskou propastnou tůň a sžírá už i Jákobův podíl. I řekl jsem: „Panovníku Hospodine, ustaň prosím! Jak Jákob obstojí? Je tak nepatrný!“ Hospodin byl nad tím jat lítostí: „Nestane se ani toto,“ řekl Panovník Hospodin. Toto mi ukázal: Hle, Panovník stojí na hradbách s olovnicí, s olovnicí v ruce. I řekl mi Hospodin: „Ámosi, co vidíš?“ Odpověděl jsem: „Olovnici.“ A Panovník řekl: „Hle, spustím olovnici doprostřed Izraele, svého lidu. Už mu nebudu dál promíjet. Posvátná návrší Izákova budou zpustošena, Izraelovy svatyně budou obráceny v trosky, proti domu Jarobeámovu se postavím s mečem.“

Promluva:   „Cítím, že nejsem to jen já, který si věci šíleně vykládám: nýbrž věci samy šílejí. Jejich vina je to…Můj rozum je v souladu s objektivní skutečností: mohu já za to, že tato skutečnost není v souladu s rozumem? … Svět je blázinec.“  Lehce vyšinutý hrdina příběhu, Matyáš Lebenmayer, v povídce Ladislava Klímy Jak bude po smrti plodně uvažuje nad životem a sebou samým. Dochází k tomu, že – eufemisticky řečeno – možná není úplně zdráv; naneštěstí se to šílenství nezastavilo jen u něj, jehož „rozum“ vypovídá jen o tom, co je v souladu s objektivní skutečností, která je sama o sobě natolik šílená, že si snad ani neuvědomuje potřebu léčení… Svět je jeden velký blázinec, odhaluje Lebenmayer. Jestliže jsou v něm blázni, jakou vůbec mají šanci na vyléčení v prostředí, které si zdravého rozumu neváží, ani řádně neví, co to je? Objektivní skutečnosti byly brzdou proti šílenství rozumu, který teď už nic nezastaví… znamená to tedy, že budou lidé šílet a ve svém šílenství se budou odvolávat na to, co je neméně šílené, bohužel však zjevné… jako Pravda, jak si zvykl to viditelné nazývat a přídomkem „objektivní“ ji zobecnit? Nakolik je skutečně to, co prožíváme, co se nám děje, co kolem sebe vidíme, čemu propadáme, součástí objektivní a nezaujaté pravdy – výpovědi o nás a o světě? Nakolik naše plánování a rozhodování ovlivňují a řídí ty objektivní skutečnosti světa vezdejšího? 

Prorok Ámos ukazuje věci, na kterých není nic zvláštního k vidění: kobylky, oheň, olovnice… pak ještě koš ovoce, oltář… věci, s kterými se kdokoli ve svém životě může někdy potkat. Staví je ale do zvláštní role, když z nich činí nositele zvěsti od Boha. Jejich role v příběhu není supranaturální, neruší se jejich přirozenost, nepřestávají být skutečnostmi světa viditelného, aby se staly pouhými symboly odkazujícími jinam, k jinému… nadále jsou to také skutečnosti, které každý může vidět, jejichž sdělení je rozšířeno o to, co si člověk může, ale nemusí připustit, o to, co si může, ale nemusí nechat líbit, o to, čím se nechá anebo nenechá oslovit. Řekněme, že v povaze všech „věcí“ – předmětů a událostí – jsou skryty nejrůznější možnosti výkladů, kterými se z obecné roviny dostáváme na rovinu osobní, které, vzaty osobně, někdy k nepoznání mění strukturu zjevovaného…kupříkladu chléb, který v eucharistii lámeme, víno, které pijeme, nejsou pro zúčastněné už jen obyčejným chlebem a obyčejným vínem, ale znameními. Pro dané společenství je typické, že intence podávaného chleba a vína v eucharistii i v nesvátostných okamžicích života tímto významem zbohacuje. Pro každého, bez ohledu na to čemu věří, platí, že v závislosti na okolnostech může se, ve svém významu, každý chléb stát ještě něčím jiným, a tedy víc než jen jídlem, také darem, také vůní, která se vzpomínkou na domov zpřítomňuje… Chleba je upečeným těstem stejně málo jako je vinné révy šťáva vylisovaná a zkvašená chlastem a nemá to nic společného s vírou ani magií. 

Proto mohou „Ámosovy“ kobylky, oheň a olovnice představovat nejen přírodní pohromu, před níž není úniku, ale zrovna tak boží soud, který není o nic méně skutečný, přestože na rozdíl od kobylek, ohně, a olovnice nepatří do našeho světa a jeho rekvizit. Řekněme, je to, zdá se, přesnější, že ohlášení soudu je ohlášením možnosti, která se prudce nachýlila k tomu, aby se stala skutečností… přestože je to více možnost, než stav, nebylo by správné vidět slova prorokova jen jako pedagogickou pomůcku, aby se tak ti, kteří dosud váhají a pochybují, vzpamatovali… Označuje totiž zároveň pohyb, který se děje v samém Bohu, v jeho nitru… Ámos ví, že jeho Bůh není automat na spravedlnost, automat na dobro ani automat na zlo, které ohlašuje. V přímluvném zápasu podobně jako Abraham smlouvá, snaží se obměkčit toho, kdo byl dotčen, přemluvit jej k ustoupení od původního záměru, vytvořit jinou atmosféru, v níž by Hospodin znovu zvážil své rozhodnutí, přeladit jej, jako se ladí rádio, na jinou náladu, písničku, notu. Říká: je tak nepatrný! Apeluje na Boží šlechetnost, laskavost, slitování… je tak nepatrný, bezvýznamný, nebo se takovým cítí být… jeho špatnost jej nedělá větším, než je, zato ty jsi velký, Hospodine, ty jsi otec, on, ten malý, je přece také tvým dítětem… Prorok je ve své argumentaci úspěšný. Nestane se to, co Hospodin oznámil. Uplyne nějaký čas a prorok musí znovu použít všechnu svou výmluvnost, nasadit jedinou zbraň, kterou proti rozhodnutí z nejvyšších míst má. Také tentokrát argumentuje malostí národa, který má být potrestán. Cožpak je možné ublížit někomu, kdo je tak nepatrný? Vnějškově zanedbatelný? A znovu mu to vyjde. Nestane se ani toto, odpoví mu Panovník Hospodin. Napotřetí, když uplyne blíže neurčený čas, už to nepomůže. Šance byla promarněna. Proč? Co tím prorok říká? Že být dost otevřený ještě neznamená být vždycky a pokaždé otevřený, domluvě a přímluvám přístupný, ke všemu svolný a vposledu ke všemu lhostejný?  Budoucnost je před Hospodinem „plastická“. On sám je budoucnost, píše profesor Milan Balabán, proto nemůže dveře budoucnosti uzavřít, jako ani sám sebe do sebe neuzavírá… „Umožňuje jednotlivci i společenství začít znova. Nečiní ze zhnisané, zbabrané a tragické minulosti a přítomnosti kauzu budoucí „nasnadějsoucí“ zkázy. Vyvléká jednotlivce i celé národy z řetězů slepé, a proto neúprosné kauzality. Obrací člověka k cíli věcí a událostí, k budoucímu. Nedá-li se člověk odvrátit od vlastní záhuby, je to jeho věc a nelze pak mluvit o osudu, který si nezvolil a odvrátit nemůže, ale o tom, co spočívalo v jeho rukách, v jeho rozhodnutích, které udělal, o životě, který si vyvolil a který s Boží vytrvalou, zaujatou, v jeho prospěch vždy nakloněnou pomocí, kterou si smí být jist, zvládnout má dost sil, jiným slovem, může.

Závěrem: Boží soud se nestává realitou teprve po promarněné příležitosti k nápravě. Z Ámosova svědectví a jeho zkušenosti s Bohem se dozvídáme, že realita je cosi, co se děje v dialogu dvou subjektů a probíhá jako zápas, uvnitř i navenek. Realita není něco, k čemu se, logicky, ex post, nedá už nic dodat, takže nezbývá, než hlavou přitakat. Není to poslední tečka za rozhovorem, který mohl být hodně dlouhý, ale v jednom okamžiku končí a dál už nezbývá říct a udělat nic…Alespoň realita Božích soudů je jiná: Ještě je co říct, je k čemu zvát, je před čím varovat, je o co se snažit, je kam jít, je koho milovat…Nakolik se Bůh může stát součástí objektivní a zobecňující skutečnosti, výpovědi, která je v souladu s rozumem a proto, jako taková, může být pomocí člověku v jeho orientaci na dobro, to nevím. K setkání, rozhovoru se svým Stvořitelem, v rovině osobní zkušenosti – to je to, k čemu je každý i nepatrný, kterého jeho viny tíží, zván…

Modlitba: Nejsme tak malí, abychom nevěděli, co děláme a zároveň jsme dost malí na to, abychom u tebe hledali pomoc a bezpečí otcovské náruče, Bože. Ty, který jsi pevný, stálý, přesvědčivý, neoblomný, spolehlivý, sám sebou si jistý…necháváš se námi přemluvit, troufáš si se v náš prospěch mýlit, opravovat se, dlouho váhat, jsi připraven nechat „zlomit“, v nejtěžším vnitřním boji, kde sám sobě jsi protivníkem, umírat pro naši záchranu…Nepoučitelný ve své věrnosti k nám, omylný ve svůj neprospěch, trpělivý v utrpení, velký pro to, co dáváš ze svého…Prosíme tě za nás, kteří jsme mnoho do velikosti ani krásy nenarostli. Ať se vzhlížíme v tobě a ne sami v sobě, obrať náš zrak vzhůru, k nebeskému kůru a zemi dej svůj Pokoj a lidem dobrou vůli, jak zní tvé zaslíbení.  Amen

Pavel Šindler, farář