Zamyšlení – 22.3.2020

Zamyšlení ke čtvrté neděli postní, latinským názvem Laetare, podle antifony: Raduj se Jeruzaléme! V lidové tradici se této neděli říká družebná…

Čtení: Jan 11, 47-53 Velekněží a farizeové svolali radu a řekli: „Co si počneme? Ten člověk činí mnohá znamení. Když proti němu nezakročíme, všichni v něj uvěří, a přijdou Římané a odejmou nám toto svaté místo i národ.“ Jeden z nich, Kaifáš, velekněz toho roku, jim řekl: „Vy ničemu nerozumíte; nechápete, že je pro vás lépe, aby jeden člověk zemřel za lid, než aby zahynul celý národ.“ To však neřekl sám ze sebe, ale jako velekněz toho roku vyřkl proroctví, že Ježíš má zemřít za národ, a nejenom za národ, ale také proto, aby rozptýlené děti Boží shromáždil vjedno. Od toho dne byli tedy smluveni, že ho zabijí.

Promluva:  Jeden za všechny, nebo všichni za jednoho?

Tak nevím, jak na tom byli hrdinové dnešního příběhu s četbou slavného Dumasova románu…Naštěstí, tohoto vnitřního boje, jestli smrt jednoho je lepší než smrt všech, nebo smrt všech za život jediného… tohoto rozhodování jsme myslím v tuto chvíli ušetřeni. Chci říci, to, co zde zaznělo, to není nějaké železné pravidlo a vzor pro rozhodování příští  – koho obětovat a koho ne, za cenu kolika?  – to  není nějaká moudrost lidská, tu tam nenajdeme. Evangelista Jan ta slova nepřiřkl pragmatické životní filozofii nejvyššího velekněze, dávno před Machiavellim, ale moudrosti Boží, která jeho ústy promluvila.

V těch slovech není nic cynického.  Zaznívá z nich pravda Boží a Jeho spravedlnost, před kterou se každý musí sklonit… Všimněme si, po těch Kaifášových slovech už žádná další debata na téma nebezpečnosti toho muže Ježíše nepokračuje, od té chvíle vše rychlým tempem spěje k cíli…

Pragmatické uvažování v ústech oponentů znělo takto: Ten člověk činí mnohá znamení! Když proti němu nezakročíme, všichni v něj uvěří a přijdou Římané a zničí nám svaté místo i národ… Ježíšovým prostřednictvím dějí se znamení, ne jakási obyčejná znamení, ale mesiášská znamení nového věku, jako bylo před nedávnem vzkříšení Lazara, to se nedá okecat, jenže když jej teď nezastavíme, toho mesiáše, uvažují praktikové církve, nepřijdou pak nakonec Římané a nepošlapou a nepodupou nám tuto krásnou a svatou zemi i celý národ, svou těžkou botou?  Na to jim Kaifáš správně odpovídá, že ničemu nerozumějí, že je to jen žvást, protože koneckonců nikdo nemůže vědět, jak by to všechno dopadlo a jestli by skutečně v Ježíše všichni uvěřili a jestli by vzniklo povstání, proti kterému by museli okupanti silou zakročit…

Řekl bych, že v tu chvíli vrátil Kaifáš diskutující na počátek, k základu toho, co je nejdůležitější: je-li Ježíš skutečně ten, na koho ukazují ta znamení, která činí, a vy víte, že je tomu tak, že to je opravdu On… pak je nejen hluboce nemravné, ale dokonce velmi bezbožné státi mu v cestě… je lépe, aby ten jeden a pouze ten jeden zemřel za všechny ostatní…. To je smysl slov Kaifášových.  On, Ježíš, který činí znamení, která jej prozrazují, On, který jedny uzdravuje, jiné křísí k životu, musí zemřít! Nakolik to jeho posluchači pochopili, nakolik porozuměli, nevím, každopádně od té chvíle usilovali dovést věc ke svému a mohli bychom také říci, k Božímu cíli, naznačenému proroctvím velekněze toho roku, jehož ústy promluvil Hospodin.

Opět se dostáváme k vyjádření, které je pro evangelistu Jana typické… Ježíš je mesiáš, to si nakonec uvědomují všichni kolem něj, ani farizejové, ani saduceové, ba ani sám velekněz Kaifáš o tom nepochybují. Není žádný pádný důvod nevěřit těm, kteří na vlastní oči viděli vstávat Lazara z hrobu… není důvod nevěřit těm 5000, kteří jedli a nasytili se z pěti ječných chlebů a dvou rybiček…a kolik toho ještě zbylo! 12 plných košů..! Ježíš je Mesiáš. To se ví, to je minimálně hlavním představitelům církve jasné. V tom rozhodnutí zbavit života toho jednoho, skutečně nevinného, který měl podpořit nejsmělejší naděje těch, kdo jeho příchod očekávali, ale nehledejme jen a pouze jejich hříšnou náturu. Evangelista Jan ukazuje, jak se navzdory a možná právě skrze ty nízké úvahy a ustrašené obavy prosazuje jiný plán, Boží plán, který je nakonec v souladu s tím, co si tito lidé, možná, ve skrytu přejí. Podle toho Božího plánu není jiné smrti, která by nás mohla vykoupit, než toho jednoho. Smrtí toho jednoho a pouze toho jednoho jediného mění se zásadně situace národa a všech Božích dětí, ztracených a rozptýlených daleko od Boží tváře. Žádná jiná smrt a byť by jich bylo mnoho, tu moc nemá.

Té jediné, které se člověk na člověku a člověk na Bohu dopouští, aby jej smířila, bylo nám třeba, neboť On všechnu vinu, vinu nás všech, bere na sebe.

Tak se nám zde rýsuje takovýto obraz Pána Boha. Nikdy od něj nedostáváme méně, než kolik může dát, On dává všechno, totiž celého sebe, za to, co bylo stvořeno, aby neslo jeho obraz a podobu…

Modlitba: A my pořád nemáme jasno, Bože, jestli obětovat jednotu celku, nebo celek jednotě. Nemáme jasno v tom, jak se rozhodovat a volit, naše nejzbožnější přání a úmysly ukáží se nám občas v docela jiném světle a my pak musíme sklopit hlavu a stydět se za to, co jsme do našeho světa přinesli… a nemáme důvod si myslet, že se nám příště povede lépe, o kolik budeme moudřejší zítra než dnes… Děkujeme ti, že ty křížíš naši cestu, děkujeme, že tvé plány a naše plány, přestože nemluví stejným jazykem a svým duchem jsou si na hony vzdáleny, přece jen, v liteře a naplnění mohou s tebou nalézti shodu. Křížíš naše cesty, abys nás nakonec přivedl ke svému cíli. Děkujeme ti za to, děkujeme ti, že nás máš tak rád. Pomoz nám tvou láskou –  jako těm, kteří zdarma dostali, zdarma dávají – smutné těšit, mrtvé k životu křísit, bližním radost dát.  Amen

Přivlastněme si požehnání: K svým učedníkům Pán Ježíš mluvil takto: Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám, ne jako dává svět, já vám dávám…Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí!

Pavel Šindler, farář