Vstupní dialog před večeří Páně

V roce 2004 jsme v našem sboru zkoušeli zavést vstupní dialog před večeří Páně, tak jak to odpovídá prastaré tradici. Také jsme tehdy o této praxi diskutovali, s výsledkem, že povícero lidí tuto možnost spíše odmítalo. Hlavní dva argumenty přitom byly: že nám tato věc připadá jako „katolická“ (to ovšem není, ta tradice je mnohem starší než rozdělení církve na římskokatolickou a protestantské) a že formulacím tohoto dialogu dobře nerozumíme. Především tento důvod jsem vzal na vědomí i já, a byl jsem rád, že před modlitbou večeře Páně zůstal aspoň vzájemný pozdrav, jako ubezpečení, že to není jen věc kazatele, když si teď připomínáme poslední večeři Ježíše s jeho učedníky. – Už jsem myslel, že to tak (bez zbytku dialogu) zůstane, rozhodně jsem sám neměl úmysl vstupovat podruhé do stejné řeky. Na lednovém staršovstvu se však ozvaly hlasy, že bychom se mohli zkusit k rozhovoru o změně praxe vrátit, že se třeba situace ve sboru za ty roky změnila. Abychom zároveň co nejvíce umenšili ten argument o nesrozumitelnosti, byl jsem vyzván, abych znovu podal výklad o smyslu jednotlivých formulací. A tak tedy, vypisuji nejprve celý dialog a potom několik poznámek k němu. Zatím je to jen podnět k rozhovoru, praxe se nemění!

Předsedající: Pán s vámi!
Sbor: I s tebou!
/P/ Pozdvihněte svá srdce!
/S/ Máme je u Pana.
/P/ Vzdávejme díky Bohu, našemu Otci.
/S/ Je to důstojné a spravedlivé.

Tento vstupní dialog nacházíme v křesťanských bohoslužbách už od 3. století, v nejstarších zapsaných liturgiích a ve všech tradicích tehdejší doby. A kdybychom chtěli jít
v dějinách ještě zpátky, většina jeho vět je převzata ze synagogální bohoslužby. – Večeře Páně je připomínkou a tím i zpřítomněním Kristovy oběti pro nás. My se ovšem máme na jeho oběti aktivně podílet.

Dialog má trojitou strukturu:
1. pozdrav (vzájemné přání) mezi kazatelem a shromážděním
2. pozvání k pozvednutí srdcí, na které shromáždění odpovídá souhlasem
3. pozvání k děkování, na které shromáždění odpovídá, že je to tak správné, a tím vyzývá kazatele, aby takové díkůvzdání v zastoupení lidu pronesl. To pak následuje.

Ad 1: Pozdrav „Pán s vámi“ je příslibem a zvěstováním „Pán je s vámi“.

Ad 2: Máme k němu přiblížit svá srdce „Pozdvihněte svá srdce“ – ke Kristu, který je v nebesích, k nebeské hostině. Odpověď zní: „Máme je u Pána“ – jsme u něho celou svou bytostí, protože on předkládá naši oběť Otci a nám dává jeho milost. (Ř 12,1: Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť.)

Ad 3: „Vzdávejme díky Bohu, našemu Otci“ – toto vzdávání díků, řecky eucharistie, dalo vlastně celému dění jméno. (Žd 13,15: Přinášejme tedy skrze Ježíše stále oběť chvály Bohu.) V tom, že jsme byli skrze Krista adoptováni za děti Boží, je naše lidská důstojnost. A o tom, že za Boží dílo pro nás a především za Kristovu oběť Bohu děkujeme, teď
spolu říkáme: „Je to důstojné a spravedlivé.“ To, že se ke Kristově oběti přidáváme a dáváme Bohu sebe sama, je zároveň spravedlivé. To je naše odpověď víry, odpověď celým tělem a celým životem.

aw