Prezidenti a démoni

Jsa slabý mám porozumění pro slabosti. A ze zkušenosti vím, že démoni existují. Lhostejno, co jsou zač – zda nevědomé vzorce chování, mozkové procesy běžící na pozadí naší mysli či duchovní ďáblové – (ř. diabolos = pomlouvač, žalobce).

Když pozoruji příběhy dvou prezidentů z české kotliny nejviditelnějších – jednoho lokálního a druhého globálního/imperiálního – nemohu se ubránit myšlence, že jsou to muži, kteří podlehli svým démonům. Ctižádost, uražená ješitnost, intelektuální pýcha, potřeba popularity, závislost na alkoholu nebo nutkavé zveřejňování svých myšlenkových zkratek na sociálních sítích – to všechno jsou věci, kterých je obtížné se jen tak zbavit – a zdá se je to s přibývajícím věkem i těžší. 

Ale než je odsoudím, připusťme, že i já selhávám ve svých malých pokušeních a že jsem neselhal tváří v tvář pokušení moci je možná jen tím, že jsem dosud nebyl pokoušen. A že ani Zeman ani Trump nejsou démoni, nýbrž lidé, a že souboj mezi dobrém a zlem se nevede mezi kandidáty, nýbrž v nich. A tak mě napadá, zda ještě důležitější než program, charisma či reprezentativnost není to, jak moc jsou jednotliví kandidáti svobodní od svých běsů nebo jak jsou jim schopni čelit. Protože jen ten, kdo je vnitřně svobodný (a svobodu zná vážiti každou) nebude z lidí dělat otroky jako ten, kdo otročí svým démonům.

Michael Waloschek