Něco málo z historie

V Čechách byl průkopníkem diakonie již v polovině minulého století krabčický farář Václav Šubert, který v roce 1864 zřídil první stacionář pro děti a v roce 1874 stál u zrodu první diakonické organizace u nás, jež byla nazvána Evangelická společnost pro dobročinnost křesťanskou (existovala pod názvem Českobratrská společnost pro dobročinnost křesťanskou až do roku 1951). Později vznikla řada diakonických spolků, které provozovaly sociální ústavy a poskytovaly sociální, výchovné a zdravotnické služby (zejména ve 20. a 30. létech tohoto století). Nejznámějšími spolky byly: Dobročinný spolek MARTA v Čáslavi, Letní tábor J. A. Komenského, Masarykův dobročinný spolek péče o sirotky, Obecně prospěšné českobratrské družstvo pro sociální ústavy v Myslibořicích, Společnost pro učitelské ústavy v Čáslavi, Spolek pro výchovu chlapců v Mladé Boleslavi.
Nejrozšířenější službou diakonie byly zpočátku sirotčince v Telecím (1881-1924), Krabčicích (1894-1952), Humpolci (1908-1926), Čáslavi (1915-1951), Vsetíně (1915-1946), Táboře (1920-1951), Myslibořicích (1925-1943), Mladé Boleslavi (1925-1944), Třebenicích (1943-1946), Habřině (1944-1948), Kostelci nad Černými Lesy (1932-1949) a Sobotíně (1946-1948). Později byly zřízeny domovy odpočinku ve stáří v Ledčicích (1905-1925), Myslibořicích (od r. 1925), Praze-Vinohradech (1932-1949), Doběticích (od 1946), Kostelci n. Č.L. (od 1949), Sobotíně (od 1949), Krabčicích (od 1954).
Zvláštní význam mezi tehdejšími spolky měla Česká diakonie, evangelický spolek pro ošetřování nemocných a sociální péči (založený roku 1903). Tento spolek vychovával a pověřoval k sociální službě ženy a dívky bez rodinných závazků (sestry diakonky), které se dobrovolně rozhodly v duchovním společenství sester sloužit potřebným, a provozoval ústavy sociální péče. V prvních letech před vznikem ČCE pověřovali diakonky faráři jménem církve. Svým posláním navazovala Česká diakonie na působení mateřského domu v německém Kaiserswerthu v druhé polovině minulého století. Česká diakonie vychovala celkem 143 diakonek, které působily nejen ve spolku samotném a v jeho zařízeních, ale též ve veřejných nemocnicích, v církevních sborech a na dalších místech v sociální a zdravotní službě.
Diakonky byly v minulosti páteří diakonické práce, i když nebyly jedinými pracovníky diakonie. Vedle nich působili též tzv. sborové sestry (sociální pracovnice ve sborech) a další civilní pracovníci diakonických spolků a zařízení (jak profesionální, tak dobrovolní).
Podle statistického šetření existovalo ve třicátých letech celkem na území dnešní České republiky 836 křesťanských spolků působících v oblasti sociální, výchovné a zdravotní (hlásících se k nejrůznějším křesťanským církvím a jejich denominacím). Tyto spolky a církve samotné provozovaly celkem 211 zařízení sociální, výchovné a zdravotní péče.
Zhruba v tomto rozsahu zastihl diakonickou práci v Čechách, na Moravě a ve Slezsku počátek druhé světové války, v jejímž průběhu utrpěla diakonická práce první velkou ránu. Protektorátní správa podstatně omezila, popřípadě zastavila činnost charitativních spolků. V důsledku toho se diakonická činnost některých spolků přenesla na půdu církví. V ČCE vzniklo v roce 1939 Ústředí sociální péče, které převzalo koordinaci veškeré sociální, výchovné a zdravotní péče v církvi včetně působení zařízení někdejších spolků (jeho prvním ředitelem byl Jaroslav Sochor). Následky této první politicky vynucené restrikce diakonické práce již nikdy nebyly plně odstraněny.
Po druhé světové válce byla diakonická práce znovu rozšiřována s nebývalým nadšením, avšak zůstala již centrálně řízena církevním ústředím (jeho druhým ředitelem se stal Dr. Eugen Zelený). Poprvé byly diakonií spravovány také nemocnice (po bývalé německé diakonii v ČSR), rozšiřována byla péče o staré lidi, naopak práci s osiřelými a zdravotně postiženými dětmi i rozsáhlý systém dětské prázdninové rekreace předala sama Diakonie postupně do roku 1948 státu v duchu tehdejšího všeobecného přesvědčení, že jedině stát je povolán tuto péči kvalifikovaně poskytovat.
Po uchopení vládní moci komunistickou stranou v únoru 1948 byla zákonem zastavena činnost všech spolků, přičemž křesťanské spolky, jejichž majetek, závazky a práva byly církve ochotny převzít, splynuly s příslušnými církvemi. ČCE převzala v letech 1950 – 1952 majetek i činnosti některých spolků (Česká diakonie, Letní tábor Komenského, Českobratrská evangelická společnost pro dobročinnost křesťanskou, Obecně prospěšné českobratrské družstvo pro sociální ústavy v Myslibořicích, Českobratrská jednota misijní) spolu se závazkem pečovat o jejich jmění, nezcizit ho a vrátit ho v budoucnosti jeho původnímu účelu, bude-li diakonická práce obnovena (k tomu však došlo po více než 40 letech jen zčásti). Kromě toho převzala ČCE v letech 1946-47 sociální ústavy bývalé německé diakonie v Doběticích u Ústí nad Labem a v Sobotíně u Šumperka. První století diakonie u nás bylo násilně ukončeno k 31.12.1959, kdy protiprávním usnesením československé vlády bylo nařízeno a provedeno převzetí všech zbývajících sociálních domovů státem. Ze správy ČCE bylo tehdy odňato pět domovů důchodců: v Doběticích, Kostelci nad Černými Lesy, Krabčicích, Myslibořicích a Sobotíně. Sestry diakonky i dosavadní personál mohl ještě po několik let v domovech působit, ale nové vedení domovů bylo záhy dosazeno státem. S tímto aktem byla ukočena také činnost Ústředí sociální péče ČCE a po následujících 29 let byla diakonická práce v ČCE přerušena.
Obnovení diakonické práce v ČCE bylo vyvoláno podněty zevnitř církve, avšak nebylo by možné bez souhlasu rozpadající se totalitní moci komunistické státní správy. Tento souhlas byl ústně vysloven 10. května 1989 a ještě týž den usnesla synodní rada na návrh tehdejšího synodního kurátora Miloše Lešikara zřízení účelového zařízení ČCE Diakonie od 1. června 1989 (tehdy ještě bez právní subjektivity jako součást tzv. povšechného sboru ČCE pod správou synodní rady ČCE).
Diakonie byla v roce 1989 obnovena jako přímá součást ČCE bez vlastní členské základny. Diakonie Českobratrské církve evangelické byla založena v květnu 1989. Je organizací s celorepublikovou působností a ustředím v Praze.
(Převzato z článku PhDr. K. Schwarze ze sborníku desetiletí obnovy diakonické práce)