Moje víra (Antonín Plachý)

(co chtěl tatínek Tonda Plachý sdělit svým dětem, vnukům a jejich partnerům o vánočních svátcích 2011 – první rok jeho pobytu na Velké Lhotě – přepsáno ze zvukového záznamu, autenticky)

Ve škole bylo součástí vyučování chození do kostela, tak já jsem tam samozřejmě taky chodil, no a pak jsme se přestěhovali na Ostravsko. No a já jsem měl jít ke zpovědi a k prvnímu přijímání. Katecheta po nás chtěl seznam hříchů a tak jsem si jej napsal Možná, že jich bylo víc než podle seznamu. Zkrátka a dobře – tak jsem byl u té zpovědi a teď nám ten pan farář naložil pokání. Pokání se skládalo z toho, že jsem před každým tím obrazem křížové cesty musel odříkat já nevím už kolik těch Otčenášů bylo a kolik Zdrávas Maria. No a se mnou tam byli takoví kluci, ti se tam prali a dělali voloviny. Já jsem to bral jako nutné zlo. A po té zpovědi mi to začalo tak trochu vrtat v hlavě, jak to vlastně s tou vírou je. Nebral jsem to jako samozřejmost. No a když jsem potom přišel na měšťanku, na Hlubinu, tak tam byli dva lidé, kteří na mě měli velikánský vliv. Samozřejmě po té náboženské stránce. Byl to v prvé řadě učitel dějepisu, nějaký Vorálek, který byl veliký národovec a který byl velký milovník Jednoty a vykládal nám v náboženství o té Jednotě a jak to tam bylo všecko a o Husitech. A potom druhý, kdo měl na mě vliv, byl katolický katecheta, jmenoval se Gajdušek, byl taky profesorem na gymnáziu. Velmi pěkný člověk to byl, nastrojený, kolárek schovával pod šátkem , byl to hezký člověk a velmi dobrý člověk. Co mě on v náboženství naučil, už si nepamatuju, ale vím, že to jeho náboženství bylo docela jiné, než to náboženství, které jsme měli na obecné škole, kde jsme si dělali vyloženě z katechetů vrtulu. Protože to bývali obyčejně mladí kluci a my jsme si dělali, co jsme chtěli, házeli jsme po nich šipky z lavic a tak dále. Takže, zkrátka a dobře ti na mě měli takový dost velký vliv, ale mi to pořád ještě nedalo pokoje. A tak jsem se modlil, aby mi Pán Bůh ukázal nějakou pravou cestu do církve, neboť já jsem po tom toužil. Možná, že jsem to měl nějaké vrozené, ale já jsem po tom opravdu toužil. No a udělal jsem to po katolickém způsobů, modlil jsem se alespoň deset Otčenášů, odemlel jsem to a na konec jsem prosil, aby mi Pán Bůh tu pravou cestu ukázal. No a pak jsme se nastěhovali na Šalomounu a bydleli jsme tam s Bergrovýma. Oni bydleli dole, my navrchu, já jsem ale nevěděl, že oni jsou evangelíci. Oni to nějakým způsobem nějak nedávali najevo.

S Bohušem jsme se kamarádili a chodili jsme na všelijaké koncerty v parku. Vždycky jsme si dali grenadinu, to byla voda s nějakou zavařeninou, srkali jsme to brčkem a poslouchali jsme všelijaké zpěváky. A jednou odpoledne jsme šli a ten Bohuš mi říká: „Víš co, pojďme se podívat, my máme sdružení“, on tam ale nechodil pravidelně. Šli jsme akorát kolem Třanovského sálu, tak jsme se tam šli podívat a tam byla taková parta, to končila taková starší generace toho sdružení, která se nakonec potom rozešla a z nich tam zůstal akorát jeden z té starší generace. No a teď tam vidím takového kluka, který byl v mém věku, Heryán(Mirek), no. A tak jsme tam párkrát byli, ale oni se pak rozpadli a Heryán pozval mě a Bohuša do sdružení, které bylo v úterý večer. Tak jsme tam začali chodit, chodilo nás tam asi sedm kluků a dvě holky. To bylo všechno, kdo toho sdružení chodil. No a ten Heryán na mě zapůsobil svojí zvláštní zbožností. On byl takový kluk – byl do party, ale přitom velice zbožný. Do sdružení farář nechodil, vedl ho Heryán, který ukončil gymnázium a teďkom byl zaměstnanec fary. To byli takoví ti studenti, Šimonovský, Heryán a jiní, kteří ukončili gymnázium, vysoké školy byly za Německa zavřené a tak, pokud to bylo možné, tak je zaměstnali na těch farách. Dělali takové diakony nebo jáhny, jak se dneska říká. Tak jsem tam chodil, byla válka, ta doba byla taková napjatá a najednou se to sdružení začínalo rozšiřovat, nás přibylo. Přišla tam mamka od Jendy s Mirčou – je tam přivedla jejich sestřenice, ta Maryška, co tu je v Růžďce. Ony by asi samy nepřišly, ale ona chodila do sdružení v Růžďce a tak je přivedla a ony začaly chodit a začínalo nás přibývat stále víc a víc. A nejenom, že jsme se scházeli v tom sdružení, ale my jsme začali pořádat výlety a všechno možné. Chodili jsme do Švrku, to bylo u Lučiny tam v Kunčičkách, hráli jsme fotbal, chodili jsme se tam koupat i když tam moc vody nebylo, spíše bahno. Ale my jsme se tam chodili koupat a ten Heryán chodil s náma. No a nás stále víc a víc přibývalo a nakonec jsme se museli rozdělit na dorost a sdružení. Heryán si mě všimnul a trochu více se mi možná věnoval, takže jsem brzy začal učit nedělní školu. Do ostravské nedělní školy tenkrát chodilo přes sto dětí, učilo se v sále. Bohoslužby byly taky v sále, protože v kostele byl Adolf Hitler jako obraz a Kantorek, který byl národní socialista, že tam nepůjde, tak jsme tam nešli. Tak jsme vytvořili takovou partu, začali jsme dělat úvahy – doma jsem našel ještě staré sešity, ve kterých jsem měl biblické úvahy. Po válce jsem potom přestoupil, protože v prvé řadě musel jsem mít jednadvacet roků, to byla plnoletost. Naši sice neměli proti tomu nic, ale já jsem je potom postavil před hotovou věc. Můj tatínek sice říkal „ v čem ses narodil, v tom máš zůstat“, ale nedělali mi žádné potíže. Naopak, když pak zemřel můj otec, tak ho pochovával Čeněk Holeček a maminku Klobása. Co bylo zajímavé, že jsme skoro celý týden bývali na faře. Protože v prvé řadě nebylo ani kde jít. Tam byla kancelář a v té jsme se vždycky večer scházeli, tam jsme hráli různé hry a scházeli se k všelijakým takovým těm sejitím, tam chodili takoví ti kluci – Kadlec, Pini – ten byl dlouholetým předsedou sdružení. Mimo toho se v seniorátě pořádalo hodně akcí. My jsme se seznámili taky s pietismem, protože tam bylo dostatek pracovníků pietisticky založených, kteří se sdružovali ve Snaze, to byla povolená organizace (kdysi v ní byl i tatínek Dana Macha), která vydávala různé letáky, konala evangelizační shromáždění a myslím, že to nebylo špatné, že to nám taky hodně dalo. Že tady u nás vznikla taková vnitřní zbožnost. Bylo to pietistické hnutí (ve Snaze) a my jsme chodívali na ty jejich shromáždění, pak jsme navázali styky s baptistama, metodistama, měli jsme pěvecký sbor, který obsahoval mládež čtyř církví – baptisty, metodisty a Jednota českobratrská (nyní Církev bratrská), kde tenkrát působil mladý Urban, ale toho jsme neměli moc rádi, pocházel z Valašska. Později byl předsedou Církve bratrské. Lidé na něj mají nedobré vzpomínky, protože tenkrát se tady rozdělila naše církev a Urban v tom byl dost aktivní. Takže my jsme se třeba domluvili v neděli s Jednotou českobratrskou – tenkrát tam byl tatínek těch farářů Rejchrtů. Já je pamatuju ty dva faráře jako kluky. Tenkrát oni měli modlitebnu naproti té dnešní nové, Urban se tak pohupoval a říká: „Taky jsem byl českobratrský evangelík, ale už nejsem“. No to jsem si vzpomněl, když jsem se dozvěděl, že oni přestoupili k naší církvi, tak jsem si říkal, no tak, to by asi nepřežil – i Pavel, který je umělcem, je v naší církvi, Luděk a Miloš jsou faráři. Taky jsme navázali známosti s okolními kazateli naší církve, protože Kantorek měl svoje věci (nemám nic proti němu) a to svěřil vikářům – měli jsme výborné vikáře. Protože dříve, když někdo vyšel fakultu, tak šel jako vikář někde na sbor a u nás se ti vikáři střídali. Byl tam Sláma, Harych, Hodaň, Lejdar – jeden z posledních no a ti měli na starosti mládež a taky na nás měli dobrý vliv. Chodil k nám taky Košťál (Jan), Kantorkovi bylo divné, že si ho zveme, a on byl dobrý vypravěč a výborný kazatel. My jsme chodili do Šenova – do Radvanic jsme jeli tramvají a pak jsme šli pěšky do Šenova v neděli odpoledne na nešpory. On kázal Žalmy. Tam jsem se taky seznámil s Kožušníkem – to byly takové pilíře – doktor Pala, Kožušník, Hroch, Adámek.
Povím ještě takovou vedlejší historku, co se týká mě a děvčat. Pár takových perliček, co se týče děvčat. Měl jsem několik lásek ve sdružení, že, ale to opravdu byly platonické lásky. To jsem je třeba doprovodil domů, nebyly to žádné blízké vztahy, no já jsem v tom neuměl chodit. První, když jsem přišel do sdružení, se mi líbila Jendova maminka, s ní jsem to tak táhnul, ovšem fakt platonicky. Jediný polibek, co jsme si dali, když jsem odcházel na vojnu. Já jsem rukoval v pětačtyřicátem a jak jsme se loučili, tak jsem jí dal pusu, to bylo všecko. Ale ten vztah mezi námi, krátce potom, co jsem odešel na vojnu, skončil. Já jsem jí napsal asi dva dopisy a ona mi neodepisovala…. Některá děvčata jsem ani domů nedoprovázel, jen se mi líbily. Ale potom došlo k tomu, že jsem si zlomil nohu na Landeku a doma jsem ležel a tak mě chodili navštěvovat sdruženci i některá děvčata. A do našeho sboru přišla nějaká Hanka Škodová z Brna a chodila též za mnou. Ona učila na dívčí průmyslové škole – byla vyučená dámská krejčová a udělala si nějaký kurz a učila na té škole – a chodila k nám do sdružení a to byla taková hodná dcerka. Na ni vzpomínám ještě teď. No a zkrátka a dobře jsme zůstali doma sami dva a vtiskli jsme si po puse a pak jsme nakonec jsme spolu byli i týden spolu na dovolené. Ale aby vám bylo jasné, naši byli ve Fulneku a já jsem byl s nima a ona měla nějaké volno, tak jsem jí nabíd, aby jela s námi. Samozřejmě jsme spali každý zvlášť, žádné takové….. Nemůžu najít doma fotku, jestli ji najdu, tak vám ji ukážu – říkám to tady, protože jsem kmet. Komunisté pak tu její školu zrušili a ona si udělala kurz na osmiletku, oni ji přeložili první do Vítkova a pak někam na Těšínsko, tam byla jenom krátce a pak šla domů do Brna. Ona krásně zpívala, zpívala s Moravskýma učitelkama, dokonce jsem byl na jejich koncertě – to byl nádherný koncert. Takže když se přestěhovala, tak jsme si nakonec napsali, že to nemá cenu, ona měla ráda ten zpěv a asi by nešla z Brna.
Potom jsem se přestěhoval do Opavy, našel jsem si tam místo, protože soukromý sektor byl zrušen, tak jsem si našel místo v závodní kuchyni na ředitelství pošt a tam jsem se potom seznámil s mamkou a to už znáte. Ale nebylo to tak lehké – seznámení a svatba, protože mamka byla z bigotní katolické rodiny a z bigotní vesnice. A já jsem trval na tom, než se vemem, že přestoupí, protože jsem viděl, jak to vypadá v těch rodinách, kdy jeden tam, děcka tam a tak dále. Tak jsem se s mamkou domluvil, že přestoupí – nevím, že jsem byl pro ni takovou autoritou, že mě poslechla, děda byl rozumný, žádný fanatik. Celou rodinu jsme měli proti sobě, někteří ani na svatbu nepřišli, ačkoli jsme je pozvali. Pan farář na posvícení kázal v kapli o Maří Magdaléně, kázal o mojí manželce, jako že děti neposlouchají své rodiče, že rodiče si mají dávat pozor. To víš, že hned v tu ránu lidi zastavovali naše a všecko možné, pro ně to byl taky šok. No a díky tomu jsme mamku a strejdu (dcera a syn) vychovali opravdu v evangelické víře. A mamka (manželka) chodila ještě se mnou do mládeže – já jsem chodil dlouho – do třiceti roků. Taky v té mládeži chytla takového toho sdruženeckého ducha, což hodně pomohlo, jezdili jsme na kurzy. Potom, až se narodila Dobra, tak jsme jezdili do Seku (Běleč)na rekreaci. Zkrátka a dobře, pořád jsme se pohybovali v těch evangelických kruzích a co hodně pomohlo tomu, že jsme se přestěhovali na tu faru (v Opavě), kde jsme dělali ty kostelníky. Tam jsme žili opravdu pořád v tom prostředí a to hodně pomohlo. No a tak proto jste tady všeci a všeci tak držíte pohromadě a já jsem tomu velmi rád.

Dědo, jak ses dostal k tomu, že jsi pak začal jezdit kázat, že ses stal ordinovaným presbyterem?

No, já jsem přišel do Opavy a Veselého jsem znal ze seniorátu a protože jim tam vypadli laičtí kazatelé (nátlak komunistů). Například ten jeden byl okresní soudce a druzí se báli a já jsem byl zaměstnanec fary a mimo to jsem si říkal, tak co mi můžou sebrat? Tu vařechu? To moje povolání bylo úžasně svobodné, já jsem všude, kde jsem přišel, jsem měl v posudku „nemá vyřízenou náboženskou otázku“ a nikdo se dohromady nesnažil mi to vymlouvat – ať si dělá co chce, hlavní věc, že nám navaří. Kdybych měl nějaký průšvih, tak to by bylo horší. Ale protože jsem žádný průšvih neměl, byl jsem všude oblíbený, s ředitelama jsem si v Ostroju (továrna v Opavě)tykal a na šachtě, tam jsem zase chodil do Sokola s ředitelem, chodili jsme spolu do školy (Tofel) a Otava, ředitel OKD, ten bydlel nad náma v Opavě v baráku, s tím jsem se též dobře znal, a nikdy jsem nechtěl urvat nějaké koryto. A moh jsem urvat, moh jsem mít protekci – ve stravování bylo spoustu úřednických míst, mohl jsem se někam dostat, jenže já jsem po tom nikdy netoužil. Ještě poslední, co mi nabízeli, to bylo vedoucí toho rekreačního střediska. Já povídám, já nechcu, já si udělám svoje a můžu si dělat co chcu, kdežto tam už je člověk vázaný, tam funkcionáří a všecko a tak já jsem nikdy takové potíže neměl.
No a potom jsem se dostal jako náhradník do seniorátního výboru a jezdil jsem po těch stanicích, zpočátku jsem měl čtené bohoslužby a pak jsem se snažil dělat svoje kázání a potom jsem byl navržen na ordinaci. Hájek mě ordinoval, Milan.

Dědo, ty jsi říkal, že bohoslužby i nedělní škola byly za války v sále, to znamená, že nedělní škola nemohla být v době bohoslužeb?

Ne, ne, nedělní škola byla po bohoslužbách.