Folkloristka tělem i duší

Ve sboru ji a její rodinu potkáváme v rámci bohoslužeb už 4 roky. Původně byla členkou českotěšínského sboru ČCE ale protože bydlí blíž Ostravě se rozhodla přestěhovat i do ostravského sboru a tak 17. března 2017 jsme přijímali ve sboru nejen ji, ale ji tříměsíčního synka Jiřího. Rok na to také měsíční Rozálii . Lenky Foltýnové Glacové jsem se ptala mimo jiné na koníčky a postřehy z koronakrize.

Jak vnímáte současnou situaci?

Asi jako mnozí čelím této situaci z více úhlů.

Jsem učitelka. Je neustále těžší a těžší dostávat studenty z apatie, do které je současná situace dostala. Distanční výuka nefunguje. Stojí mě to mnoho času a daleko více energie, abych si v hodinách zachovala pohodovou mysl a alespoň trochu ze svého nadšení přenesla na studenty. Přestávají reagovat. Je to smutné, ale pouze „nějak přežívají“. Nevěří, že někomu záleží na tom, co s nimi bude. Jsou nazlobení, že právě oni musí již bezmála rok (téměř nejdéle ze všech) fungovat v tomto režimu. Asi je těžké si představit, co to pro ně znamená být neustále doma a potkávat se jen s těmi, se kterými bydlí a zbytek svého „světa“ vidět jen jako malou tečku na obrazovce svého počítače. Většina z Vás stále pracuje a stále je alespoň v nějakém kontaktu s dalšími živými bytostmi, které do vašich dnů přinesou vždy něco nového, alespoň drobnou změnu. Studenti toto ztratili. Trápí mě to. A také mě moc mrzí, že se pořád najde spousta lidí kolem, kteří si myslí, že učitelé jsou již rok doma „na prázdninách“, nic moc nedělají a vydělávají pořád stejně. Přála bych všem těm být s námi doma alespoň dva dny, aby zjistili, jak to u učitelů chodí a v kolik běžně chodí spát tak, aby vše připravili na další den.

Jsem folkloristka tělem i duší. Samozřejmě, že působení ve folklorním souboru není nic životně důležitého. Jsou mnohem závažnější věci v životě a člověk musí umět si něco po nějakou dobu odepřít, když to jinak nejde. Myslím si ovšem, že mimo jiné i volnočasové aktivity jsou tím hnacím motorem, který nám dodává energii do dalších dní, budujeme si skrz ně vzpomínky, které nám vykouzlí úsměv na tváři, když třeba máme nějaké trápení. To teď už dlouho není možné a lidé chřadnou. Když se trápí duše, trápí se a bolí i tělo.

Ale hlavně jsem máma. Je mi smutno, když vidím své děti, které jsou plné života, chuti něco dělat a které přišly o své jistoty, kamarády, zájmy. Jako rodiče jim to můžeme nahradit jen částečně. Nikdy jim nevytvoříme tu stejnou atmosféru, i když se snažíme sebevíce. Tato smutná doba jim vzala mnohé, na omezení narážejí téměř na každém kroku.

Za největší zlo považuji to, jak pandemie, respektive její pokřivený a nepřetržitě útočící obraz v médiích, změnil vztahy mezi spolupracovníky, kamarády, a hlavně rodinnými příslušníky. Bohužel toto se neděje pouze v současné době, ale dělo se opakovaně napříč stoletími. Lidé jsou v mnohém nepoučitelní, zapomínají na zdravý rozum a lidskost a bohužel na to doplácejí naše vlastní děti, kterými bychom měli být vždy oporou. I my teď tápeme, nevíme jak dále a ztrácíme síly v jednom konfliktu za druhým.

Modlím se. Modlíme se s dětmi. Nemohu (nebo spíš asi nechci) jim sdělovat vše, na co se ve svých modlitbách ptám. Každý den prosím o výdrž a s trochou nadsázky i o zdravý rozum pro ty, kteří by nás měli touto dobou vést a nevedou. Přiznávám, že se mnohdy i v modlitbách zlobím a nechce se mi takto dál. Ale i tak děkuji, že i přes to všechno to zvládnu další den s úsměvem jak doma, tak i „online“ se studenty. Ale stojí mě to mnoho sil.

Zmínila jste, že jste folkloristka. Jak se to „dělá“?

Tančím již od svých 5 let, kdy mě maminka (bývalá tanečnice souboru Slezan) přivedla do dětského souboru Slezanek. Ale ještě dříve, když maminka aktivně působila v souboru, brávala nás společně s mou sestrou na zkoušky, když nás doma zrovna neměl kdo hlídat. Což mimochodem zažívají nyní i mé děti. Má sestra také dlouhou dobu tančila jak v dětském, tak dospělém souboru. Můj mladší bratr chodil do dětského souboru. Já tancuji nepřetržitě (pokud nepočítám krátká období před a po porody) už bezmála 35 let. Vedoucí souboru a choreografkou Slezanu nejsem dlouho, bude to 7 let.

Můžete nám přiblížit soubor Slezan?

Slezan je folklorní soubor z Českého Těšína a žije svým pestrým životem již 65 let. Zpracovává lidovou kulturu z oblasti Těšínského Slezska, kraje od Bohumína po hranice se Slovenskem a na západě od Frýdku po Bielsko na východě. Je to svérázný kraj s bohatým folklorem, který se značně liší od jiných regionů, a to jak rozmanitostí lidových oděvů, písňového a tanečního repertoáru, tak charakteristickým nářečím oblasti, tzv. po našymu, které je zvláštním spojením jazyka českého, polského, slovenského a německého.

Máte vůbec ještě možnost si zatančit a zazpívat?

Jako vedoucí si už na pódiu moc nezatančím, ale na zkouškách při rozcvičkách a nácvicích jednotlivých choreografií se hýbu pořád. A zpívám si, lidově řečeno, FURT. Takže asi rozumíte, jak moc mi vše teď chybí. Ano, je náročné skloubit rodinu, práci a tohoto časově náročného koníčka. Vždy ale říkám – to, co člověka baví a co opravdu chce dělat, na to si najde čas a energii vždy. Lidé, kteří mě dobře znají, ví, jak aktivní člověk jsem. Takže aby mi tanec náhodou nechyběl, přidala jsem se před 7 lety ještě jako tanečnice k souboru Fogáš z Ostravy. Tanec je pro mě nejkrásnější a zároveň nejzábavnější pohyb.

Jak vypadá život Slezanovců v době pandemie?

Jedním slovem smutně. Mnozí nepochopí (a nemám jim to za zlé), jak se pravý folklorista cítí, když musí škrtat jedno plánované vystoupení za druhým, když se nemůže scházet pravidelně 1-2x týdně na zkouškách, když neví, co a jak bude. Ono se sice řekne, že se škrtne jedna akce v kalendáři, ale už ne všichni si uvědomí, že za každou akcí stojí mnoho a mnoho hodin příprav a trénování. Pro vaši představu – náš koncert k 65. výročí založení souboru, který se měl konat 4.12.2020, a který jsme také museli zrušit, jsem skládala bezmála rok.

Je až s podivem, že se nám v létě 2020 podařilo natočit a poté i vypustit do světa naše dlouho připravované CD písní o lásce z oblasti Těšínského Slezska „Povjydz sercu memu“. I dnes jsem vděčná za to, že jsme to i přes všechny překážky nakonec společně zvládli.

Ale abych se vrátila k životu folkloristů v pandemii. Členové žádného souboru, ani toho našeho, nikdy neměli tak dlouhou pauzu. Takže i já sama jsem zvědavá, kolik z nás bude ve Slezanu pokračovat, až se zase k sobě budeme moci vrátit. Říká se sice, že koho folklor doopravdy chytne, tak je to láska na celý život, ale nikdo z nás zatím nezažil takovou zkoušku trpělivosti, jakou procházíme právě teď.

Obecně (teď nemyslím Slezanovce) mnoho lidí kolem mě se již dostalo do stavu, ve kterém jim jednoduše vyhovuje, že jdou pouze z práce a do práce a pak nikam nemusí. Jsou doma, sledují TV nebo hrají na počítači, kontrolují pořád dokola mobil (sociální sítě) a nic jiného už ani nepotřebují. Cítím velkou beznaděj.

Přijali byste někdy pozvání na vystoupení v našem kostele?

Plánování jsem již před nějakou dobou s trochou nadsázky zařadila mezi extrémní sporty. Nicméně, až nám bude umožněno zase se scházet, zpívat a tančit, rádi pozvání přijmeme. (Mluvím teď sice více méně za sebe, ale věřím, že i po této dlouhé nečinnosti se ke mně přidají i ostatní Slezanovci). 

Máte nějaké životní krédo?

Kdo chce, hledá způsob. Kdo nechce, hledá důvod.

A také jeden můj oblíbený autor Antoine de Saint-Exupéry jednou řekl: Fais de ta vie un rêve, et d’un rêve, une réalité (Proměňte svůj život v sen, a své sny ve skutečnost).

Nač jsem se zapomněla zeptat?

Cením si každé otázky, kterou přede mě život postaví. Znamená to, že se musím snažit si své myšlenky a názory obhájit jak před ostatními, tak zejména sama před sebou. Také mi to přináší radost. Protože ptát se znamená zajímat se o toho druhého. A to mě moc těší. Člověk by se měl radovat pořád. Někdy je to opravdu hodně těžké, ale musíme se snažit. Když se nám podaří vykouzlit úsměv na tváři toho druhého, stojí to za to!

Moc děkuji za rozhovor a těším se na jeho pokračování někdy po bohoslužbách, naživo. A nemůžu se dočkat až Vás uvidím v kroji!

Ptala se Ewa Jelinek