Archiv pro rubriku: Diakonie

Péče o potřebné, nemocné a slabé jako výraz křesťanské lásky k bližnímu patří neodmyslitelně k životu i práci Českobratrské církve evangelické. Tato křesťanská služba, pro niž máme v Novém zákoně řecký pojem „diakonia“, je společně se zvěstováním Božího slova a vysluhováním svátostí základním posláním a úkolem církve a každého jejího sboru. Církev vede své členy k tomu, aby se podle svých obdarování a možností na této službě podíleli… Křesťanská služba je součástí sborové práce a organizačně ji zajišťuje správní orgán sboru, který k této službě pověřuje pracovníky… (z Řádu diakonické práce ČCE)
Pravidelně (každé dva, tři roky) se ve sboru koná Den Diakonie (2011, 2013, 2016).
ostrava.diakonie.cz

Všední den ve Stanici pečovatelské služby

Součástí našeho ostravského střediska Diakonie ČCE je i zařízení, které nese název Stanice pečovatelské služby pro děti z rodin v krizi. Je to zařízení, které poskytuje své služby nepřetržitě dvacet čtyři hodin denně po celý rok. Do naší stanice přijímáme děti ve věku od 3 do 18 let, v případě nutnosti i matky s dětmi. Zajišťujeme jim přechodný azylový pobyt v případě, kdy se ocitnou v akutní osobní či rodinné nouzi. Přijímáme také děti zcela bezprizorní, pokud je ohrožen jejich vývoj. Jsme hrdi na to, že můžeme přijímat i děti v rámci sociálně právní ochrany dětí.
Dny u nás probíhají jako v jiných „harmonických“ rodinách. Ráno děti vstávají, dle věku jim pomáháme s toaletou, snídaní, úklidem… Nachystáme všem svačinku. Děti vypravíme do školy, jiné do školky. Pro ty, co zůstanou doma, máme nachystaný výchovný program. Kreslíme si s nimi, čteme, učíme různým hrám, chodíme na procházky a podobně. Dopoledne probíhá dle možností, jako kdyby byly v mateřské školce.
Po poledni se scházejí děti ze škol. Po obědě se starší děti učí a píší úlohy (za naší asistence), mladší si mezitím hrají. Večer přijde na řadu večeře, koupel, pro menší večerníček, pohádka, větší si čtou, nebo sledují televizi. Po osmé hodině jsou již všichni v lůžku.
Snažíme s nimi trávit volný čas tak, jak nejlépe umíme. Jezdíme na výlety, pořádáme akce, soutěže, děti si chystají k svátkům různá představení. Ve stejné budově jsou ubytováni i senioři a děti je často a rády navštěvují.
Velmi stresující je, že děti se hodně střídají, jedny přijdou, druhé odejdou. Naopak je velmi příjemné, když děti se vracejí zpět ke svým rodičům. Ale mnozí takové štěstí nemají. Sloužíme často pouze jako přechodná stanice a děti jsou umisťovány do dětských domovů. Nikdy se tyto situace neobejdou bez pláče.
Proto veškerý provoz stanice je podřízen zájmům a potřebám dětí. Osobní zájmy matek musí být jimi podřízeny. Dětem se snažíme zajistit útočiště, klid a bezpečí. Kromě tzv. volnočasových aktivit mnohé z nich učíme základům hygieny, slušnému chování, vedeme je k pořádku, čistotě. To vyžaduje z naší strany hodně obětavosti, trpělivosti a profesionality.
Nyní jsme si navrhli, že by si stanice zasloužila jméno. Senioři mají svou „Domovinku“a děti mají stanici stále bez jména. Proto bychom uvítali a byli rádi, kdybyste i Vy nám podali své náměty. (Např. náš návrh zní – Azylová stanice Karmel).
Helena Jedináková, vedoucí úseku

Všední den v Domovince pro seniory

Naše Domovinka, která je součástí Diakonie ČCE – střediska v Ostravě, je zařízení, které nabízí své služby seniorům z celé Ostravy. Poskytujeme dva druhy služeb: Denní pobyt a týdenní pobyt.
Náš všední den probíhá asi takto: Každé ráno kolem půl sedmé řidič nasedne do auta a postupně přiváží klienty „denního pobytu“. Senioři „týdenního“ pobytu, kteří jsou zde ubytováni od pondělí do pátku, vstávají a naše pečovatelky jim pomáhají u ranních toalet. Za některé klienty musí převzít péči celou. Pokud si senioři chtějí přispat, nikdo jim v tom nebrání. Děvčata seniory vykoupou, ustelou lůžka, uklidí v pokojích. Součástí služeb je i zajištění celodenní stravy. Kromě obědů, které jsou přiváženy ze školní jídelny, si vše připravujeme sami za přispění našich seniorů. Každý den chystáme a rozdáváme léky (např. inzulín). Po snídani jsou zde přítomni již všichni uživatelé a může začít běžný program. Kolem půl desáté společně posvačí. Obědváme kolem půl dvanácté. Některé klienty krmíme, jiní jí s naší pomocí. Nikterak nespěcháme. Po obědě všichni senioři odpočívají a popíjí kávu. Svačí se kolem půl druhé odpoledne. Po 14. hodině již začínají být někteří senioři neklidní, protože se již chystají na cestu zpět domů. Ti, co zůstávají, odpoledne tráví volnějším programem. Po večeři probíhá večerní toaleta, sledování televize a kolem 21. hodiny již většinou všichni usínají.
Čas strávený u nás se snažíme seniorům zpříjemnit různými aktivitami: Zhotovováním výrobků z papíru, hlíny, malováním na sklo… Jejich oblíbenou činností jsou různé cviky s gumou, cviky na baloně… Rovněž zpěv s doprovodem na klávesy, na kytaru a někdy i na housle je neodmyslitelnou součástí každého dne.
V letních měsících využíváme naši zahradu. Za příznivého počasí podnikáme na přání seniorů výlety po okolí. Pohlazením duše pro naše milé seniory jsou pravidelné čtvrteční návštěvy pana faráře.
Během roku společně prožíváme různé svátky, zahradní slavnosti a výročí. Senioři na těchto akcích sami vystupují, rovněž nás přicházejí potěšit svým programem děti z naší stanice, děti z Foibé, z mateřských škol a různé pěvecké sbory.
Ke spokojenosti přispívá nejen domácí příjemné prostředí, možnost individuálního přístupu ke každému, ale i to, že jim zajišťujeme ošetřovatelskou i základní zdravotnickou péči. Tato činnost je prováděna denně s ohledem na přibývající počet imobilních klientů. Nejdůležitější je však to, že doma na ně čeká jejich rodina. Vědomí, že se mají kam vrátit, posiluje jejich vitalitu.
Helena Jedináková, vedoucí úseku

Jedna zkušenost

V posledních několika letech navštěvovalo náš sbor několik lidí, kteří patřili ke spodním sociálním vrstvám společnosti – většinou bezdomovců. Někteří vydrželi chodit několik měsíců i několik let.
Určitě mezi nás nezapadli snadno. Ale zjistili jsme, že dovedeme být otevřené společenství přinejmenším v tom smyslu, že se k ním neotáčíme zády. Někteří z nás se s nimi dovedli dát do řeči, zajímali se o jejich osudy, snažili se jim nějak pomoci.
V naprostí většině se nám ti lidé zase ztratili. Půjčili si od několika lidí peníze, nevrátili je a potom se už neukázali.
Popisuji to tak stroze proto, že se snažím zobecnit naší zkušenost hned s několika takovými lidmi. Vypadá to, jako by opakoval stále stejný vzorec. Někdo by řekl, že jsme hloupí a naivní. Nebylo by divu, kdyby byli ti, kdo se snažili pomoci, naštvaní nebo zatrpklí.
Ale, Bohu díky, nakolik vím, není tomu tak. I od vás, kteří jste takto přišli o nějaké peníze, slyším, že jich neželíte. Že se na dlužníky nehněváte a dovedli byste je přijmout, kdyby se ve sboru zase objevili. Že jste to všechno odevzdali Bohu: i ony dlužníky, i nevrácené věci a peníze, i pocit vlastního zklamání.
Myslím, že to je pro náš sbor jedna velká duchovní zkušenost. Věřím, že se tady může naplnit to, co slíbil Ježíš: „A tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí.“ (Mt 6,4)
aw

Křesťanská služba = sborová Diakonie

Péče o potřebné, nemocné a slabé jako výraz křesťanské lásky k bližnímu patří neodmyslitelně k životu i práci Českobratrské církve evangelické. Tato křesťanská služba, pro niž máme v Novém zákoně řecký pojem „diakonia“, je společně se zvěstováním Božího slova a vysluhováním svátostí základním posláním a úkolem církve a každého jejího sboru. Církev vede své členy k tomu, aby se podle svých obdarování a možností na této službě podíleli…Křesťanská služba je součástí sborové práce a organizačně ji zajišťuje správní orgán sboru, který k této službě pověřuje pracovníky…“ (z Řádu diakonické práce ČCE)

V sobotu 7. 5. 2005 se v Opavě konalo seniorátní setkání Křesťanské služby. Sešlo se nás okolo 20 zájemců. Krátká zamyšlení měli br. farář Pavel Prejda z Jeseníku, br. Antonín Plachý z Opavy a br. farář Miloš Vavrečka z Vizovic.
Představte si naši církev, náš sbor, jako dům. Každý dům má čtyři stěny, čtyři pilíře:
První pilíř je liturgia, oslava Boha.
Druhý pilíř je martyrium, svědectví o Bohu.
Třetí pilíř je diakonia, služba člověku. Jednak formou „vně“ sboru, profesionální – Diakonií. A jednak formou „dovnitř“ sboru, laickou péčí – Křesťanskou službou.
Čtvrtý pilíř je koinonia, společenství církve. Tyto čtyři pilíře by se měli odrážet v každém sboru. Dům má špatný základ, když nebude obsahovat všechny čtyři stěny, pilíře.
Oslavujeme Boha, svědčíme o něm druhým, vytváříme společenství a co služba bližnímu? Co můžeme v rámci Křesťanské služby dělat? Pojďme si ukázat na jednotlivých pilířích možnosti pomoci, vyplývající z aktivit sboru či církve:
U liturgie, tedy oslavy Boha: Možnost instalace reproduktorů, přestávky pro starší, odvoz, dovoz na bohoslužby či jiné aktivity sboru, návštěvy v domácnostech, v nemocnicích, bohoslužby doma, zvětšit písničky, nahrávání bohoslužeb, možnost tisknout kázání (lepší celé bohoslužby)… Pro všechny členy sboru tak vytvářet prostor pro chválení Boha, návštěvu kostela, zapojení do bohoslužeb…
svědectví: Je potřeba změnit způsob myšlení celého sboru. Všichni neseme odpovědnost za druhé, nejen členové křesťanské služby. Možnost pořádání domácích biblických hodin, vzpomínkových setkání, fungování sociální fondu pro potřebné…
společenství církve: Mít zájem jeden o druhého, společné výlety, návštěvy, přání k narozeninám, opékání buřtů. Umíme a chceme spolu trávit volný čas?

Jaké dnes vládnou v našich sborech mýty o křesťanské službě? První mýtus: „Křesťanská služba je doménou starších sester a bratra faráře. Služba pro staré a nemocné členy sboru, převážně pak formou roznášení vánočních přání.“ Křesťanská služba není jen péčí o staré – prvně jsou jmenováni všichni potřební. Patři sem i možnost věnovat se i osamělé ženě s dětmi, nezaměstnanému, pracovníkům v církvi, pomoci těm, kteří pečují… Druhý mýtus: „Tam kde je středisko Diakonie, není potřeba Křesťanské služby.“ Diakonie je služba „vně sboru“, je to profesionální péče pro všechny potřebné, nejen pro členy sboru. Křesťanská služba naproti tomu je službou „dovnitř sboru“, není odbornou péčí, nemá na to prostředky, ani lidi, jejím hlavním úkolem by měla být činnost ve sboru. Třetí mýtus souvisí s tím, že slovo „služba“ vzbuzuje v mnohých operovávaných pocit něčeho degradujícího: „Já jsem sloužící a ty jsi ta oběť, potřebuješ mou laskavou péči a měl bys mi být za to vděčný…“ Lidé mají problém přijmout nabízenou pomoc. Předmětem Křesťanské služby jsem i já. Jde o to sloužit i umět nechat si sloužit. Spíše používat slovo doprovázení, podpora, někoho se ujímat, a méně výrazů jako „křesťanská služba“ nebo „sborová diakonie“.
Náš seniorát nemá poradní odbor pro Křesťanskou službu, jen kontaktní osobu, kterou je br. farář Pavel Prejda z Jeseníku. Další seniorátní setkání je naplánováno na příští rok v květnu. Kromě toho byl také obnoven celocírkevní odbor pro Křesťanskou službu, v jehož čele nyní stojí br. farář Vavrečka z Vizovic. Hlavní činností tohoto odboru je příprava kurzů, seminářů, dotazníků. Odbor funguje také jako informační centrum. Křesťanská služba stále žije a je pevnou součástí naší církve. V roce 2001 byl schválen řád, který se zabývá Diakonií a Křesťanskou službou.
Marta Krupová

Několik postřehů z Kurzu křesťanské služby

Celocírkevní kurz křesťanské služby se konal ve dnech 8. – 9. 4. 2005 v Praze. Sešlo se nás na něm asi 90 účastníků – plná posluchárna Evangelické teologické fakulty UK. Tématem tohoto setkání bylo „Konfliktní lidé mezi námi a komunikace s nimi.“

Psycholožka, sestra D. Kocábová, nejdříve vysvětlila některé termíny jako komunikace (= spojení, dorozumívání), konflikt (= nesoulad, neštěstí). Při tom platí, že čím více komunikace, tím více také konfliktů. Komunikace může být verbální nebo neverbální. Konflikty jsou vnější (lidé zastávají různé názory, což vede k nepřátelským postojům, kupí se hádky…) a vnitřní (např. konflikt svědomí, lidé jsou rozervaní…). Konflikt je provázen agresí a úzkostí.
No a co s tím křesťanské společenství? Sestra Kocábová radí:

  • přijímat člověka, jaký je
  • není možné nazvat jej psychopatem, debilem apod.
  • citlivě zkoumat, je-li ambiciózní, chce-li prosadit sám sebe, je-li to sólista nebo hledá společenství
  • v církvi nemáme diagnostikovat, ale vtáhnout jej do dění, rozeznat schopnosti… Někdo se musí stát tomu člověku opravdovým bližním. Musí dojít ke smíru a odpuštění. K cíli nevede moralizování, rady vyvracení bludů, ale je třeba zhodnotit, zda stojí za to nechat si bořit společenství.

Poté hovořil bratr farář A. Kocáb. Vzpomínal na své působení v různých sborech a v zaměstnáních. Začal moc pěknou větou: „Čím jsem starší, tím mám větší pochopení pro ty, kteří dělají chyby a šlápnou vedle, protože zvládnout život je těžké.“ Z pohledu faráře není malomyslnost na místě. Z dalšího z jeho přednášky vybírám:

  • názor, že nemá cenu pracovat na malém sboru, je zavádějící. Nenechme se uhranout jen počtem členů!
  • víra je cesta po hraně viditelného a neviditelného světa
  • chceme, aby církev byla svatá, a když není, tak ji odsuzujeme
  • farářům připomněl, že se z boje neutíká. Farář se musí vyhnout stranickosti, má mít přirozenou autoritu u všech, musí mít osobní sílu a má přinášet jednotu.
  • konflikty vznikají, když jsou lidé moc aktivní
  • to, co se vloží do dětí, se nikdy neztratí
  • máme-li kladný vztah k faráři, nemusíme se snažit získat si jeho přízeň
  • i mnohé naše „dobré skutky“ nám Pán Bůh bude muset odpustit
  • živá církev – i když se třeba umenší – bude mít šanci do budoucnosti.

Nakonec jsme ještě měli se sestrou Kocábovou „praktické cvičení“ – rozebírali jsme problémy jednotlivých sborů, ze kterých jsme přišli. Bylo to opravdu pěkné bratrské setkání a ještě dlouho do noci jsme probírali ve skupinkách různé problémy a názory. Potěšující a povzbuzující byla přítomnost mnoha mladých lidí, kteří se zájmem poslouchali, ale i diskutovali o přednesených tématech.
Jana Jančová

Úspěchy našeho střediska v grantových programech

Jednou z podstatných částí náplně práce vedení našeho střediska je získávání finančních prostředků pro provoz i pro postupné zlepšování a rozšiřování služeb. V této oblasti bylo dosaženo na konci října milých a důležitých úspěchů.
Pro svůj úsek „Stanice pečovatelské služby pro děti z rodin v krizi“ získalo naše středisko od nadace Eurotel částku ve výši 300 000 Kč. V grantovém programu této nadace se totiž umístilo s tímto projektem na jednom z prvních tří míst v rámci našeho kraje. Doprovodnou akcí grantového programu této nadace bylo i vyhlášení Ceny veřejnosti. O této ceně se rozhodovalo hlasováním prostřednictvím SMS zpráv. Tyto zprávy zaslali i mnozí členové našeho sboru. Přestože jsme v této doprovodné akci neuspěli, děkujeme všem za podporu.
Zhruba ve stejné době bylo dosaženo ještě dalšího podobného úspěchu. Částku ve výši 215 000 Kč získalo naše středisko ze sbírkového projektu „Pomozte dětem!“
Vzhledem k tomu, že obě částky byly získány až na konci roku, budou použity v rozpočtu střediska pro rok 2005.
red

Pečovatelská služba našeho střediska Diakonie

Jmenuji se Marcela Pokorná a jako pečovatelka pracuji ve zdejším středisku čtvrtý rok. Byla jsem vybrána, abych Vám přiblížila náš běžný pracovní den.
Ráno po příjezdu na pracoviště si vyzvedneme klíče jednotlivých klientů, pokyny na celý den a za jakéhokoli počasí se vydáváme napříč Ostravou, ne pěšky, ne autem, ale městskou hromadnou dopravou.
Každá pečovatelka má průměrně 3 až 6 klientů (podle obtížnosti) a běžnou osmihodinovou pracovní dobu. Také se vždy jedna z nás účastní služby o víkendu. Tato služba se pravidelně střídá.
Ke klientům se dostáváme na předem domluvenou dobu a naše skutečná práce začíná.
Z centra města se vydám tramvají na okraj Poruby, kde bydlí má první klientka. Paní je nepohyblivá, proto postupně dělám vše potřebné od hygieny, podání léků až po snídani a obvykle se najde čas i na kus řeči. Po hodině a půl odcházím dál do centra Poruby, kde žije má v pořadí druhá klientka pro tento den. Tu vykoupu a následně provedu úklid dvoupokojového bytu. Když odcházím, musím spěchat, abych stihla do 11 hodin vycházku paní, která mě už netrpělivě čeká. Musíme to stihnout do oběda, který se v domově důchodců podává ve 12 hodin. Pak opět hurá na tramvaj, jedu do Zábřehu podat oběd klientovi, který nechce trávit čas u jídla úplně sám. Potom už je to jednoduché: cestou nakoupit a následně donést nákup paní, která bydlí na Fifejdách. Můj pracovní den je skoro u konce, ještě odevzdat klíče a požadavky klientů paní vedoucí a hotovo.
Naše služby, ba ne, nemohu říci jen služby, ještě lépe naše povolání není jen o fyzické pomoci, ale také o tom sžít se s nemocným nebo starším člověkem. Snažíme se s klienty promlouvat o jejich starostech i radostech. Dát jim najevo, že nejsou na strasti tohoto světa sami. Dát jim, alespoň dočasně, kus svého času i kus svého srdce.
Jak to však bývá, vše jednou končí. Tak i my se musíme umět se svými klienty rozloučit, až přijde jejich čas. Jsou to těžké chvíle, ale vzpomínky na „našeho človíčka“ vždy zůstanou.
Jednou týdně je porada všech pečovatelek, kde projednáváme připomínky klientů i naše.
Myslím si, že když se budeme k sobě chovat všichni tak, jak to má být, zjistíme, že svět začíná mít opravdu růžový nádech.
A co říci na závěr? Snad jen to, že pro nás všechny, kteří zde pracují, není naše práce pouze povoláním, ale je to kus života, který dáváme druhým.
Marcela Pokorná

Článek je přepisem příspěvku předneseného při setkání zaměstnanců Diakonie a členů sboru v neděli 26. září. (pozn. redakce)