Archiv rubriky: Církev doma

Ewa Jelinek: S Bohem v kuchyni? (audio)

Nadějnou zprávu pro dnešní den třeba i o tom, že „na Pána Ježíše se žádný zákaz volného pohybu osob nevztahuje“, vám dnes přináší Ewa Jelinek, farářka našeho ostravského sboru. Jestli si zamyšlení pustíte v kuchyni či obýváku, necháme na vás… Hezký nadějný den.

Zamyšlení – 22.3.2020

Zamyšlení ke čtvrté neděli postní, latinským názvem Laetare, podle antifony: Raduj se Jeruzaléme! V lidové tradici se této neděli říká družebná…

Čtení: Jan 11, 47-53 Velekněží a farizeové svolali radu a řekli: „Co si počneme? Ten člověk činí mnohá znamení. Když proti němu nezakročíme, všichni v něj uvěří, a přijdou Římané a odejmou nám toto svaté místo i národ.“ Jeden z nich, Kaifáš, velekněz toho roku, jim řekl: „Vy ničemu nerozumíte; nechápete, že je pro vás lépe, aby jeden člověk zemřel za lid, než aby zahynul celý národ.“ To však neřekl sám ze sebe, ale jako velekněz toho roku vyřkl proroctví, že Ježíš má zemřít za národ, a nejenom za národ, ale také proto, aby rozptýlené děti Boží shromáždil vjedno. Od toho dne byli tedy smluveni, že ho zabijí.

Promluva:  Jeden za všechny, nebo všichni za jednoho?

Tak nevím, jak na tom byli hrdinové dnešního příběhu s četbou slavného Dumasova románu…Naštěstí, tohoto vnitřního boje, jestli smrt jednoho je lepší než smrt všech, nebo smrt všech za život jediného… tohoto rozhodování jsme myslím v tuto chvíli ušetřeni. Chci říci, to, co zde zaznělo, to není nějaké železné pravidlo a vzor pro rozhodování příští  – koho obětovat a koho ne, za cenu kolika?  – to  není nějaká moudrost lidská, tu tam nenajdeme. Evangelista Jan ta slova nepřiřkl pragmatické životní filozofii nejvyššího velekněze, dávno před Machiavellim, ale moudrosti Boží, která jeho ústy promluvila.

V těch slovech není nic cynického.  Zaznívá z nich pravda Boží a Jeho spravedlnost, před kterou se každý musí sklonit… Všimněme si, po těch Kaifášových slovech už žádná další debata na téma nebezpečnosti toho muže Ježíše nepokračuje, od té chvíle vše rychlým tempem spěje k cíli…

Pragmatické uvažování v ústech oponentů znělo takto: Ten člověk činí mnohá znamení! Když proti němu nezakročíme, všichni v něj uvěří a přijdou Římané a zničí nám svaté místo i národ… Ježíšovým prostřednictvím dějí se znamení, ne jakási obyčejná znamení, ale mesiášská znamení nového věku, jako bylo před nedávnem vzkříšení Lazara, to se nedá okecat, jenže když jej teď nezastavíme, toho mesiáše, uvažují praktikové církve, nepřijdou pak nakonec Římané a nepošlapou a nepodupou nám tuto krásnou a svatou zemi i celý národ, svou těžkou botou?  Na to jim Kaifáš správně odpovídá, že ničemu nerozumějí, že je to jen žvást, protože koneckonců nikdo nemůže vědět, jak by to všechno dopadlo a jestli by skutečně v Ježíše všichni uvěřili a jestli by vzniklo povstání, proti kterému by museli okupanti silou zakročit…

Řekl bych, že v tu chvíli vrátil Kaifáš diskutující na počátek, k základu toho, co je nejdůležitější: je-li Ježíš skutečně ten, na koho ukazují ta znamení, která činí, a vy víte, že je tomu tak, že to je opravdu On… pak je nejen hluboce nemravné, ale dokonce velmi bezbožné státi mu v cestě… je lépe, aby ten jeden a pouze ten jeden zemřel za všechny ostatní…. To je smysl slov Kaifášových.  On, Ježíš, který činí znamení, která jej prozrazují, On, který jedny uzdravuje, jiné křísí k životu, musí zemřít! Nakolik to jeho posluchači pochopili, nakolik porozuměli, nevím, každopádně od té chvíle usilovali dovést věc ke svému a mohli bychom také říci, k Božímu cíli, naznačenému proroctvím velekněze toho roku, jehož ústy promluvil Hospodin.

Opět se dostáváme k vyjádření, které je pro evangelistu Jana typické… Ježíš je mesiáš, to si nakonec uvědomují všichni kolem něj, ani farizejové, ani saduceové, ba ani sám velekněz Kaifáš o tom nepochybují. Není žádný pádný důvod nevěřit těm, kteří na vlastní oči viděli vstávat Lazara z hrobu… není důvod nevěřit těm 5000, kteří jedli a nasytili se z pěti ječných chlebů a dvou rybiček…a kolik toho ještě zbylo! 12 plných košů..! Ježíš je Mesiáš. To se ví, to je minimálně hlavním představitelům církve jasné. V tom rozhodnutí zbavit života toho jednoho, skutečně nevinného, který měl podpořit nejsmělejší naděje těch, kdo jeho příchod očekávali, ale nehledejme jen a pouze jejich hříšnou náturu. Evangelista Jan ukazuje, jak se navzdory a možná právě skrze ty nízké úvahy a ustrašené obavy prosazuje jiný plán, Boží plán, který je nakonec v souladu s tím, co si tito lidé, možná, ve skrytu přejí. Podle toho Božího plánu není jiné smrti, která by nás mohla vykoupit, než toho jednoho. Smrtí toho jednoho a pouze toho jednoho jediného mění se zásadně situace národa a všech Božích dětí, ztracených a rozptýlených daleko od Boží tváře. Žádná jiná smrt a byť by jich bylo mnoho, tu moc nemá.

Té jediné, které se člověk na člověku a člověk na Bohu dopouští, aby jej smířila, bylo nám třeba, neboť On všechnu vinu, vinu nás všech, bere na sebe.

Tak se nám zde rýsuje takovýto obraz Pána Boha. Nikdy od něj nedostáváme méně, než kolik může dát, On dává všechno, totiž celého sebe, za to, co bylo stvořeno, aby neslo jeho obraz a podobu…

Modlitba: A my pořád nemáme jasno, Bože, jestli obětovat jednotu celku, nebo celek jednotě. Nemáme jasno v tom, jak se rozhodovat a volit, naše nejzbožnější přání a úmysly ukáží se nám občas v docela jiném světle a my pak musíme sklopit hlavu a stydět se za to, co jsme do našeho světa přinesli… a nemáme důvod si myslet, že se nám příště povede lépe, o kolik budeme moudřejší zítra než dnes… Děkujeme ti, že ty křížíš naši cestu, děkujeme, že tvé plány a naše plány, přestože nemluví stejným jazykem a svým duchem jsou si na hony vzdáleny, přece jen, v liteře a naplnění mohou s tebou nalézti shodu. Křížíš naše cesty, abys nás nakonec přivedl ke svému cíli. Děkujeme ti za to, děkujeme ti, že nás máš tak rád. Pomoz nám tvou láskou –  jako těm, kteří zdarma dostali, zdarma dávají – smutné těšit, mrtvé k životu křísit, bližním radost dát.  Amen

Přivlastněme si požehnání: K svým učedníkům Pán Ježíš mluvil takto: Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám, ne jako dává svět, já vám dávám…Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí!

Pavel Šindler, farář

Církev doma

  • Pusťe si nedělní bohoslužby – video z 15.3 z několika sborů.
  • Nebo si je poslechněte nebo přečtěte jako audio a texty.
  • Od 17. března každý den v 8 hodin ráno je k dispozici podcast se „Slovem na každý den“.
  • Knihu Nico ter Lindena „Povídá se …“, kterou namlouvá vrchlabský farář Michael Pfann, si poslehněte zde.
  • Farář Jaroslav Pechar denně namlouvá kapitoly z Evangelického kalendáře 2020. Podněty k zamyšlení i úsměvné historky z farářské praxe naleznete zde. A třeba zjistíte, že farář je taky jenom člověk.

Kdo používáte, tak určitě vše bude i na Facebooku Evangelické církve

Zamyšlení – 15.3.2020

Zamyšlení k třetí neděli postní, latinským názvem Oculi podle antifony: Oči mé stále vyhlíží Pána. V lidové tradici se této neděli říká kýchavá

Numeri 23, 19 Bůh není člověk, aby lhal, ani lidský syn, aby litoval. Zdali řekne, a neučiní, promluví, a nedodrží?

Ámos 7, 1-9 Toto mi ukázal Panovník Hospodin: Hle, připravuje kobylky, když začíná růst otava. Po královské senoseči, sotvaže otava vzešla, stalo se, že docela sežraly byliny země. I řekl jsem: „Panovníku Hospodine, odpusť prosím! Jak Jákob obstojí? Je tak nepatrný!“ Hospodin byl nad tím jat lítostí: „Nestane se to,“ řekl Hospodin. Toto mi ukázal Panovník Hospodin: Hle, Panovník Hospodin volá, že povede spor ohněm. Ten pozřel obrovskou propastnou tůň a sžírá už i Jákobův podíl. I řekl jsem: „Panovníku Hospodine, ustaň prosím! Jak Jákob obstojí? Je tak nepatrný!“ Hospodin byl nad tím jat lítostí: „Nestane se ani toto,“ řekl Panovník Hospodin. Toto mi ukázal: Hle, Panovník stojí na hradbách s olovnicí, s olovnicí v ruce. I řekl mi Hospodin: „Ámosi, co vidíš?“ Odpověděl jsem: „Olovnici.“ A Panovník řekl: „Hle, spustím olovnici doprostřed Izraele, svého lidu. Už mu nebudu dál promíjet. Posvátná návrší Izákova budou zpustošena, Izraelovy svatyně budou obráceny v trosky, proti domu Jarobeámovu se postavím s mečem.“

Promluva:   „Cítím, že nejsem to jen já, který si věci šíleně vykládám: nýbrž věci samy šílejí. Jejich vina je to…Můj rozum je v souladu s objektivní skutečností: mohu já za to, že tato skutečnost není v souladu s rozumem? … Svět je blázinec.“  Lehce vyšinutý hrdina příběhu, Matyáš Lebenmayer, v povídce Ladislava Klímy Jak bude po smrti plodně uvažuje nad životem a sebou samým. Dochází k tomu, že – eufemisticky řečeno – možná není úplně zdráv; naneštěstí se to šílenství nezastavilo jen u něj, jehož „rozum“ vypovídá jen o tom, co je v souladu s objektivní skutečností, která je sama o sobě natolik šílená, že si snad ani neuvědomuje potřebu léčení… Svět je jeden velký blázinec, odhaluje Lebenmayer. Jestliže jsou v něm blázni, jakou vůbec mají šanci na vyléčení v prostředí, které si zdravého rozumu neváží, ani řádně neví, co to je? Objektivní skutečnosti byly brzdou proti šílenství rozumu, který teď už nic nezastaví… znamená to tedy, že budou lidé šílet a ve svém šílenství se budou odvolávat na to, co je neméně šílené, bohužel však zjevné… jako Pravda, jak si zvykl to viditelné nazývat a přídomkem „objektivní“ ji zobecnit? Nakolik je skutečně to, co prožíváme, co se nám děje, co kolem sebe vidíme, čemu propadáme, součástí objektivní a nezaujaté pravdy – výpovědi o nás a o světě? Nakolik naše plánování a rozhodování ovlivňují a řídí ty objektivní skutečnosti světa vezdejšího? 

Prorok Ámos ukazuje věci, na kterých není nic zvláštního k vidění: kobylky, oheň, olovnice… pak ještě koš ovoce, oltář… věci, s kterými se kdokoli ve svém životě může někdy potkat. Staví je ale do zvláštní role, když z nich činí nositele zvěsti od Boha. Jejich role v příběhu není supranaturální, neruší se jejich přirozenost, nepřestávají být skutečnostmi světa viditelného, aby se staly pouhými symboly odkazujícími jinam, k jinému… nadále jsou to také skutečnosti, které každý může vidět, jejichž sdělení je rozšířeno o to, co si člověk může, ale nemusí připustit, o to, co si může, ale nemusí nechat líbit, o to, čím se nechá anebo nenechá oslovit. Řekněme, že v povaze všech „věcí“ – předmětů a událostí – jsou skryty nejrůznější možnosti výkladů, kterými se z obecné roviny dostáváme na rovinu osobní, které, vzaty osobně, někdy k nepoznání mění strukturu zjevovaného…kupříkladu chléb, který v eucharistii lámeme, víno, které pijeme, nejsou pro zúčastněné už jen obyčejným chlebem a obyčejným vínem, ale znameními. Pro dané společenství je typické, že intence podávaného chleba a vína v eucharistii i v nesvátostných okamžicích života tímto významem zbohacuje. Pro každého, bez ohledu na to čemu věří, platí, že v závislosti na okolnostech může se, ve svém významu, každý chléb stát ještě něčím jiným, a tedy víc než jen jídlem, také darem, také vůní, která se vzpomínkou na domov zpřítomňuje… Chleba je upečeným těstem stejně málo jako je vinné révy šťáva vylisovaná a zkvašená chlastem a nemá to nic společného s vírou ani magií. 

Proto mohou „Ámosovy“ kobylky, oheň a olovnice představovat nejen přírodní pohromu, před níž není úniku, ale zrovna tak boží soud, který není o nic méně skutečný, přestože na rozdíl od kobylek, ohně, a olovnice nepatří do našeho světa a jeho rekvizit. Řekněme, je to, zdá se, přesnější, že ohlášení soudu je ohlášením možnosti, která se prudce nachýlila k tomu, aby se stala skutečností… přestože je to více možnost, než stav, nebylo by správné vidět slova prorokova jen jako pedagogickou pomůcku, aby se tak ti, kteří dosud váhají a pochybují, vzpamatovali… Označuje totiž zároveň pohyb, který se děje v samém Bohu, v jeho nitru… Ámos ví, že jeho Bůh není automat na spravedlnost, automat na dobro ani automat na zlo, které ohlašuje. V přímluvném zápasu podobně jako Abraham smlouvá, snaží se obměkčit toho, kdo byl dotčen, přemluvit jej k ustoupení od původního záměru, vytvořit jinou atmosféru, v níž by Hospodin znovu zvážil své rozhodnutí, přeladit jej, jako se ladí rádio, na jinou náladu, písničku, notu. Říká: je tak nepatrný! Apeluje na Boží šlechetnost, laskavost, slitování… je tak nepatrný, bezvýznamný, nebo se takovým cítí být… jeho špatnost jej nedělá větším, než je, zato ty jsi velký, Hospodine, ty jsi otec, on, ten malý, je přece také tvým dítětem… Prorok je ve své argumentaci úspěšný. Nestane se to, co Hospodin oznámil. Uplyne nějaký čas a prorok musí znovu použít všechnu svou výmluvnost, nasadit jedinou zbraň, kterou proti rozhodnutí z nejvyšších míst má. Také tentokrát argumentuje malostí národa, který má být potrestán. Cožpak je možné ublížit někomu, kdo je tak nepatrný? Vnějškově zanedbatelný? A znovu mu to vyjde. Nestane se ani toto, odpoví mu Panovník Hospodin. Napotřetí, když uplyne blíže neurčený čas, už to nepomůže. Šance byla promarněna. Proč? Co tím prorok říká? Že být dost otevřený ještě neznamená být vždycky a pokaždé otevřený, domluvě a přímluvám přístupný, ke všemu svolný a vposledu ke všemu lhostejný?  Budoucnost je před Hospodinem „plastická“. On sám je budoucnost, píše profesor Milan Balabán, proto nemůže dveře budoucnosti uzavřít, jako ani sám sebe do sebe neuzavírá… „Umožňuje jednotlivci i společenství začít znova. Nečiní ze zhnisané, zbabrané a tragické minulosti a přítomnosti kauzu budoucí „nasnadějsoucí“ zkázy. Vyvléká jednotlivce i celé národy z řetězů slepé, a proto neúprosné kauzality. Obrací člověka k cíli věcí a událostí, k budoucímu. Nedá-li se člověk odvrátit od vlastní záhuby, je to jeho věc a nelze pak mluvit o osudu, který si nezvolil a odvrátit nemůže, ale o tom, co spočívalo v jeho rukách, v jeho rozhodnutích, které udělal, o životě, který si vyvolil a který s Boží vytrvalou, zaujatou, v jeho prospěch vždy nakloněnou pomocí, kterou si smí být jist, zvládnout má dost sil, jiným slovem, může.

Závěrem: Boží soud se nestává realitou teprve po promarněné příležitosti k nápravě. Z Ámosova svědectví a jeho zkušenosti s Bohem se dozvídáme, že realita je cosi, co se děje v dialogu dvou subjektů a probíhá jako zápas, uvnitř i navenek. Realita není něco, k čemu se, logicky, ex post, nedá už nic dodat, takže nezbývá, než hlavou přitakat. Není to poslední tečka za rozhovorem, který mohl být hodně dlouhý, ale v jednom okamžiku končí a dál už nezbývá říct a udělat nic…Alespoň realita Božích soudů je jiná: Ještě je co říct, je k čemu zvát, je před čím varovat, je o co se snažit, je kam jít, je koho milovat…Nakolik se Bůh může stát součástí objektivní a zobecňující skutečnosti, výpovědi, která je v souladu s rozumem a proto, jako taková, může být pomocí člověku v jeho orientaci na dobro, to nevím. K setkání, rozhovoru se svým Stvořitelem, v rovině osobní zkušenosti – to je to, k čemu je každý i nepatrný, kterého jeho viny tíží, zván…

Modlitba: Nejsme tak malí, abychom nevěděli, co děláme a zároveň jsme dost malí na to, abychom u tebe hledali pomoc a bezpečí otcovské náruče, Bože. Ty, který jsi pevný, stálý, přesvědčivý, neoblomný, spolehlivý, sám sebou si jistý…necháváš se námi přemluvit, troufáš si se v náš prospěch mýlit, opravovat se, dlouho váhat, jsi připraven nechat „zlomit“, v nejtěžším vnitřním boji, kde sám sobě jsi protivníkem, umírat pro naši záchranu…Nepoučitelný ve své věrnosti k nám, omylný ve svůj neprospěch, trpělivý v utrpení, velký pro to, co dáváš ze svého…Prosíme tě za nás, kteří jsme mnoho do velikosti ani krásy nenarostli. Ať se vzhlížíme v tobě a ne sami v sobě, obrať náš zrak vzhůru, k nebeskému kůru a zemi dej svůj Pokoj a lidem dobrou vůli, jak zní tvé zaslíbení.  Amen

Pavel Šindler, farář

Bohoslužby rušíme, ale…

Milí členové a přátelé ostravského sboru,

v souvislostí s vyhlášením nouzového stavu přeji Vám hlavně hodně Božího pokoje, požehnání a zdraví.

Kvůli zákazu konání veřejných akcí nad 30 osob rušíme nedělní bohoslužby (zákaz se nevztahuje na pohřby). Prosím, dejte to vědět těm, o kterých víte, že nečtou maily.
Pokud ale stihneme do neděle sehnat techniku, tak se bohoslužby konat budou, ale online (přítomní budou jen nezbytně nutné osoby jak kazatel, varhaník…). Ještě ale není nic jisté, je to docela narychlo.[Kdyby někdo z Vás věděl jak na to – dejte mi prosím vědět na mail: ewajelinek@gmail.com.]Jestli to nestihneme, taky Vám dáme vědět. Možnosti je mnoho: domácí skupinky, čtené bohoslužby, jiné online bohoslužby.

Nejde o to, že se můžeme sejít v počtu 29 osob. Jde o zodpovědnost. Jako církev máme jít příkladem v prevenci a zastavení šíření koronaviru COVID-19. Navíc je postní doba – doba omezování se 🙂

Zatím další akce nerušíme (dnešní dorost, zítřejší nokturno a střední generaci). Buďte ale prosím zodpovědní, a pokud máte příznaky nemoci – zůstaňte doma, a dejte mi vědět – ráda zprostředkuji potřebnou pomoc (nákup apod.).

Zdravím vás biblickým veršem z Žalmu 91,1: Kdo v úkrytu Nejvyššího bydlí, přečká noc ve stínu Všemocného.
Ewa Jelinek
farářka

Aktualizace z 16.3.2020: plně respektujeme nařízení vlády (zákaz volného pohybu lidí) a tedy i my rušíme veškerý program v týdnu.