Biblický úvodník – Zpravodaj 1/2015

1501Ježíš se svými učedníky vyšel do vesnic u Cesareje Filipovy. Cestou se učedníků ptal: „Za koho mě lidé pokládají?“ Řekli mu: „Za Jana Křtitele, jiní za Eliáše a někteří za jednoho z proroků.“ Zeptal se jich: „A za koho mne pokládáte vy?“ Petr mu odpověděl: „Ty jsi Mesiáš.“ I přikázal jim, aby nikomu o něm neříkali. A začal je učit, že Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a po třech dnech vstát. A mluvil o tom otevřeně. Petr si ho vzal stranou a začal ho kárat. On se však obrátil, podíval se na učedníky a pokáral Petra: „Jdi mi z cesty, satane!; tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!“
Zavolal k sobě zástup s učedníky a řekl jim: „Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj
život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne a pro evangelium, zachrání jej.“ (Marek 8,27-35)

Markovo evangelium je ze všech nejkratší; nemá např. takové množství starozákonních citací vztažených ke Kristu ani horské kázání jako Matouš, chybí mu také příběh narození i systematičnost historika, které vidíme u Lukáše a už vůbec se nemůže měřit s Janem pokud jde o mnohovrstevnou teologii.

Ale je to Marek kdo vlastně první zachytil žánr zvaný evangelium. Marek, který jde „hned“ na věc a představuje Ježíšovy činy, které od první kapitoly vedou k úžasu „nad jeho učením, neboť učil jako ten, kdo má moc“ a Marek schválně vede čtenáře k otázce kdo to vlastně je.

Že má moc odpouštět hříchy demonstruje uzdravením ochrnutého, že přišel pozvat hříšníky ukazuje tím, že s nimi jí, že je autoritou nad sobotou (a tedy nad Zákonem) prokazuje opět uzdravením. O tom, že je syn Boží ale zprvu mluví jen démoni a po utišení bouře se jeho nejbližší učedníci stále ptají. „Kdo to jen je, že ho poslouchá i vítr a moře?“

Evangelium zde opakovaně ukazuje Ježíše, který se vymyká chápání: „Mnoho lidí ho poslouchalo a v úžasu říkali: ‚Odkud to ten člověk má? Jaká je  to moudrost, jež mu byla dána? A jak mocné činy se dějí jeho rukama!’” (Mk 6,2)

Toto tázání svým způsobem vrcholí v osmé kapitole, kde čteme:

Cestou se učedníků ptal: „Za koho mě lidé pokládají?“ Řekli mu: „Za Jana Křtitele, jiní za Eliáše a někteří za jednoho z proroků.“ Zeptal se jich: „A za koho mne pokládáte vy?“ Petr mu odpověděl: „Ty jsi Mesiáš.“

Petr zde (v Markově podání) poprvé použije pojem Mesiáš – tj. pomazaný (řecky Christos). Pomazaní byli v SZ kněží, proroci i králové a v Ježíšově době také sílilo očekávání mesiáše – osvoboditele svého lidu Izraele. Cokoliv si tehdy Petr představoval pod pojmem Mesiáš byl jistě jen zlomek toho, jaký obsah tomuto pojmu měl Ježíš teprve dát. A že Petrova představa o působení Mesiáše byla do značné míry mylná dokazuje jeho snaha Ježíše kárat za předpověď jeho utrpení a smrti.

V této souvislosti se navzdory vší věroučné výbavě křesťana 21. století vkrádá myšlenka, nakolik já znám Ježíše zvaného Kristus. Kdo pro mě je a co znamenají ta slova, která na něj vztahujeme? Nereagoval by Ježíš na moje představy stejně jako když Petrovi řekl: „Jdi mi z cesty, satane!; tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka“?

Ježíš ke svému napomenutí ještě přidává pozitivní pokyn: „Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.“ Mnozí zjevně chodili za Ježíšem, aby slyšeli jeho úžasné učení a viděli mocné činy. Ale Ježíš svým učedníkům předkládá jinou cestu. Tato cesta je dobrovolná – předpokládá naše chtění/touhu. Je to cesta za nebo s Kristem – ti, kdo jej následují nejdou sami. Je to také cesta v něčem individuální – každý musí zapřít sebe sama a nést si svůj kříž. Zapřít sám sebe neznamená askezi, nýbrž riskovat vlastní život. Kříž je popravčí nástroj, myslí se zde pravděpodobně vodorovný trám kříže (celý kříž by byl příliš těžký a jeho svislá část obvykle byla na místě popravy). „Svůj kříž“ zdůrazňuje, že to není kříž Ježíšův. Je to kříž učedníka a obrazně to znamená věrnost Ježíši navzdory nepřátelství ostatních. Ježíš zde předpovídá, že bude zavržen a zabit, ale nikde u Marka neříká nic o způsobu zabití. A taky v Markovi neponese svůj kříž – ten ponese Šimon z Kyrény. Takže vzít svůj kříž a následovat Ježíše neznamená následovat jeho příklad, nýbrž vystavit sám sebe hanbě, posměchu, pronásledování a v krajním případě mučednictví v důsledku otevřeného následování Ježíše. Jeho utrpení, odmítnutí a poprava byly z Božího hlediska nevyhnutelné – utrpení, odmítnutí a poprava učedníka jsou dobrovolným rizikem, píše ve svém komentáři Robert Gundry.

A tak tady na začátku nového roku stojím se dvěma otázkami:

Nakolik skutečně znám toho Ježíše, kterého vyznávám jako Krista? A jsem ochoten pro něj
dobrovolně riskovat byť jen nepohodlí, trápení, odmítnutí či výsměch?

Michael Waloschek