30 let střediska Diakonie v Ostravě – č. 1.

Byl začátek roku 1990. Václav Havel již byl prezidentem. Byla zrušena moc KSČ. Všichni jsme sledovali další vývoj v naší zemi a nebylo již žádným hrdinstvím zakládat další OF. Také na půdě ostravského sboru se začala scházet skupinka lidí z několika církví – členové z obou našich sborů v Ostravě, z Církve bratrské, z Bratrské jednoty baptistů, z Československé církve husitské a možná jsem na někoho dalšího zapomněl. Diskutovalo se, co budeme dělat my, protestanské sbory. Zařadit se do politické organizace jsme brzy odmítli. Vynořila se však myšlenka založení střediska Diakonie ČCE, která tehdy již v ČR existovala. Dále se objevila myšlenka a vize mít mateřskou školku, případně školu, a zapojit se do školy a školní výchovy samostatnými přednáškami. Z těchto vizí a nápadů se uskutečnila jen část. Bratr Petr Firbas chodil se svými přednáškami na jednu nebo dvě základní školy a uskutečnilo se založení střediska Diakonie ČCE. Později krátkou dobu jsme mohli ovlivňovat běh střední zdravotní školy v Novém Jičíně. Škoda, že jsme nezískali větší podporu na ústředí naší církve.
Středisko Diakonie ČCE v Ostravě nejdříve začalo s poradenskou činností, pak přibyl šatník a distribuce nejnutnějšího ošacení. Základní myšlenkou bylo vkládat do poskytování sociálních služeb základní křesťanské etické principy ve vztahu ke klientům, jako je úcta k člověku, umění naslouchat, pomoc potřebným. Později začala pečovatelská služba, která se stala základem dnešního střediska Diakonie ČCE v Ostravě.
Středisko se začalo institucionalizovat. Ze začátku jsme byli pod ústředím Diakonie ČCE v Praze, pak vzniklo samostatné středisko v Ostravě. Celkem brzy jsme mohli získat prostory na Žofínské ulici, kde už mohlo být tenkrát ještě existující poradenské středisko, šatník a pečovatelská služba. V rámci šatníku byla možnost i osobní hygieny a další činnosti.
Po několika letech se naskytla možnost získání vily ve Vítkovicích a začala velká přestavba této vily s možností umístit do této budovy péči o staré lidi v Domovince a v horním patře možnost práce s dětmi – azylový pobyt dětí. To byl základ současné práce a poskytování sociálních služeb v ostravském středisku. Dnes středisko provozuje asi šest základních sociálních služeb a možná, že přibudou další. Je spojeno se střediskem v Příboře. Od střediska se odloučila škola pro postižené děti. Středisko má další budovu naproti naší vily, která prošla velkou rekonstrukcí. Zaměstnává asi 50 zaměstnanců. Z hodnocení práce našeho střediska na úrovni města a kraje vyplývá, že sice není veliké, ale že dělá kvalitní péči a provozuje své služby na profesionální úrovni. Na začátku byla obava o ekonomickou životaschopnost střediska. Byla obava, že nebezpečně zatíží naše sbory. Dnes je součástí městského systému poskytování sociálních služeb a v některých službách je jeho činnost těžko nahraditelná. Ekonomicky stojí na vlastních nohách a obrat představuje daleko větší část finančních prostředků, než je roční obrat sboru. Za tím stojí práce ředitelů a vedení jednotlivých služeb. Řediteli byla Jarmila Grollová, velice krátkou dobu vedl středisko Milič Kaštánek, poté přišel br. Ing. Josef Rzyman, který převedl přes počáteční problémy středisko do dnešní doby a dnes vede středisko Ing. Barbora Zedníková, která si vede velice dobře a pokračuje v práci br. Rzymana.
Co se neuskutečnilo? Původní představa byla, že naše středisko bude i příležitostí uplatnění svého vzdělání pro naše členy a naše děti. Toto se nestalo, dnes práci zajišťují lidí mimo naši církev. Ani z naší církve nejsou zájemci o dobrovolnickou práci v našem středisku. Zahanbuje nás v této věci Apoštolská církev. Důvodů je jistě více a dnešní příspěvek není vhodným místem pro zamyšlením, proč tomu tak je.
Co se podařilo: Středisko Diakonie ČCE v Ostravě žije vlastním životem. Ve středisku působí br. farář Pavel Šindler a částečně i ses. farářka Ewa Jelinek. Tato spolupráce je hodnocena dobře, a to je fajn. Škola funguje samostatně a vede si dobře. Podařilo se něco, v co věřil málokdo, a za to musíme být vděčni Pánu, protože na tom máme jen malou zásluhu.

Jiří a Jarmila Grollovi